Manžela postihla v jeho 50 letech mozková příhoda. Během několika okamžiků se mi zhroutil svět a změnila se mi ze dne na den úplně měřítka hodnot.
Manžel ležel nějaký čas v kómatu a já řešila, co budu dělat, když zemře a co budu dělat, když nezemře. Bojovala jsem s nemocí mého muže, lékaři, úřady jen s pomocí mých sester, kamarádek a našeho syna, který měl v té době malé děti a minimálně času.
Po čtyřech měsících jsem si odvezla domů naprosto nehybného člověka, který dle lékařů neměl žádnou šanci na zlepšení zdravotního stavu. Přesto se podařilo nemožné.
S pomocí péče a rehabilitace domácí sestry se manžel po roce sám najedl, hýbal, chodil a, i když dost obtížně, i mluvil.
Dokázala jsem se poprat se zdánlivě neřešitelnými problémy a jsem si jistá, že můj muž by to nedokázal. Z člověka, kterého neustále cosi rozčilovalo, se stalo radostné děcko. Děcko, které miluje život. Děcko, které mne miluje a také potřebuje, aby mohlo žít.
Musela jsem řešit existenční problémy Výsledkem mého naprostého vyčerpání byl fakt, že mne propustili z nové práce s vysvětlením, že to dělají jen proto, abych se mohla o nemocného muže lépe starat. Tímto „dobrým skutkem“ se naše příjmy ztenčily na čtvrtinu.
Musela jsem řešit existenční problémy
Abych nás vůbec uživila a nedostala se tak do finančního propadu. Zůstala jsem v domácnosti a pobírala směšný příspěvek na péči a nesměla si proto přivydělávat víc, než mi určil stát.
Kamarádka mi navrhla, abych šla prodávat na čtyři hodiny do prodejny nábytku v Labuti. Tento krok, který jsem zpočátku brala jako hodně velké ponížení v mé dosavadní praxi, byla pro mne nejlepší antidepresivní terapie.
Páté patro Labutě, plné nábytku, milých, usměvavých a veselých prodavaček a milých zákazníků, byla pro mne očisťující kůrou. Nastoupila jsem v červnu.
Tím se otevřela i možnost vyjít kdykoliv na terasu, která, i když už dávno nepřipomínala její zašlou slávu, byla oázou v centru Prahy.
Schůzka naslepo
Jednu o dost mladší kolegyni opustil po deseti letech partner. Přirozeně to nesla dost těžce. Při listování denního tisku jsme jí proto hledaly v inzerátech náhradu a úžasně jsme se při tom bavily.
Našly jsme dva adepty. Sešla se s prvním a bylo rozhodnuto. Její srdce se rozhořelo a láska jako trám byla na světě. Nicméně se ozval i druhý náhradník. Řekla mi:
„Když sis to vymyslela, tak si na to rande jdi sama!“ Tak jsem šla na schůzku v zastoupení s mužem, který měl v popisku Nejsem žádný ideál.
Hledal ženu i s dítětem ve vlastní péči. Byla jsem rozhodnuta, že se mu jen omluvím a vše vysvětlím. Přišel mladší, menší muž, s mírnou nadváhou a začínající pleší. Klasický svobodný mládenec. Vůbec mě na první pohled nezaujal.
Nicméně se ukázalo, že je to neuvěřitelně milý a zábavný společník. Strávila jsem s ním dvě hodiny. A trval na tom, že se musíme znovu setkat!
Potřebovala jsem přítele
Hodně jsem váhala. Ale byla jsem v situaci, kdy většinu stejně starých žen jako jsem já, sex s manželem fakt už tolik nebaví, ale to neznamená, že je nebaví vůbec. V mém případě se zdálo, že pro mne jakékoliv intimní chvilky skončily úplně.
Potřebovala jsem se odreagovat a nabrat síly do dalších dnů. Potřebovala jsem přítele, o kterého bych se mohla opřít! A protože jsem nebyla už ta křehká květinka, o kterou se muži chtějí starat, tak jsem jeho nabídku na občasné schůzky přijala.
Díky němu jsem mohla odejít z domu někam do restaurace na oběd nebo večeři, na kávu, jít do kina, divadla, anebo jen tak, na procházku. Díky němu jsem v padesáti letěla poprvé letadlem! Byla jsem s ním v Řecku a ve Španělsku.
Velká láska mé tehdejší kolegyně dávno vyhasla. U mne, asi proto, že nešlo o žádný ideál, trvá. Je nezištným přítelem, jak pro mne, tak mého muže již sedm let.
Blažena P. (56), Praha