Když jsem kamarádce slíbila, že se jí postaráme o papouška, manžel nebyl nadšený. Ale jen do chvíle, než spolu začali koukat na fotbal. Pak už na žaka nedal dopustit.
Kamarádka toužila od nepaměti po papouškovi. Mívala různé andulky a korely, žádný z těchto ptáků se ale nenaučil mluvit, jak si přála. Její sen byl samozřejmě učenlivý a inteligentní papoušek žako.
A svůj sen si splnila. Pořídila si toho snaživého a chytrého opeřence. Dala mu jméno Richard a hned první den začala s výukou. Ríša se učil opravdu rychle, byl povídavý a vtipný.
Občas jsme jeho průpovídky zapisovali. Už jeho komentáře, kterými nás hodnotil, stály za to. Mně kupříkladu říkal Flákota. Dokázal to ale říct tak procítěně, že jsem se nemohla zlobit.
Myslím, že mě měl rád, a to zřejmě vedlo kamarádku k tomu, že mi jej svěřila. Čekal jí totiž lékařský zákrok a dlouhý pobyt v nemocnici, a tak by se o něj neměl kdo starat.
Koukali na fotbal
Když přivezla Richarda v kleci do našeho bytu, nebyl žako nadšený. Dva dny trucoval otočený zobákem ke zdi, nežral a nepil. Třetí den si pustil můj muž v televizi fotbal. Hrála jeho oblíbená Spartička.
Řval zase jako tygr, až jsem se sebrala s dcerami a vyrazila k babičce. Když jsme se za tři hodinky vrátily domů, seděl žako vedle manžela na stolečku a řval spolu s ním: „Sparta jede! Góóól!“
Manžel se na mě podíval se slzami v očích a řekl, že toho ptáka kamarádce nevrátíme. „Já ho nikdy nikomu nedám!“ dodal s tím, že doma má tři ženské, a konečně našel parťáka, který s ním bude koukat na fotbal, hokej, tenis…
Začal mě přemlouvat, ať Richarda od kamarádky koupím. Nakonec přesvědčil nejen mě, ale i kamarádku, které jsme toho nekřesťansky drahého opeřence spláceli.
U snídaně
Žako byl učenlivý až moc. Naučil se dokonale napodobovat vyzvánění našich telefonů a také některé znělky v televizi byly pro něj samozřejmostí. Nejvíce se na jeho slovní zásobě podepsalo sledování fotbalu s mým manželem.
Papoušek časem vytrvale řval i takové hlášky jako „Dortmund vede!“ Ale ani já jsem nepřišla zkrátka. Richard mi každé ráno popřál „Krásný den“ a ještě si hrál na věštce. Vždy řekl, zda se nám bude dařit, nebo by bylo lepší nevytáhnout paty z domu.
Ráno u snídaně jsem vždy čekala, co zase poví. Musela jsem mu ale za to kupovat pamlsky, jinak ani nepípl. Těžce jsme se s Ríšou loučili, když nás před rokem opustil. Dodnes na něj vzpomínáme. Jeho ranní předpovědi nám scházejí a mému muži parťák u televize.
Iveta (59), Brno