Petra, svého souseda, znám od narození. Z roztomilého malého rozčepýřeného uličníka vyrostl kluk jako buk a později ještě pěkná vazba. Rodiče mu nechali byt a mě by nikdy nenapadlo, jaké s ním budou potíže.

Už zase nejede výtah, pomyslela jsem si a statečně šlapala do pátého patra i s plnými nákupními taškami pěšky. Najednou proti mně na schodech stál Petr. Chtěla jsem ho pozdravit a pokračovat v cestě.

Jenže jsem si všimla jeho nepříčetného pohledu a dlouhého nože, který svíral v ruce.

Šermoval mi s ním před očima

Začal něco nesrozumitelného vykřikovat a šermoval mi nožem před obličejem. Odhodila jsem tašky a utíkala po schodech dolů. Běžel za mnou. Naštěstí po schodech šel další soused a ten se mu postavil do cesty.

Já měla tak dost času zavolat policii. Byli tu bleskově a Petra odvezli do nemocnice. Nebylo to poprvé, kdy ho chytil podobný amok. Byl to jen další prohraný zápas s démonem jménem drogy.

Zapomněli jsme na Bety

Za dva dny přijeli rozčilení Petrovi rodiče. Všichni jsme zapomněli na to, že má Petr psa. Když jsme vešli do bytu, Betynka smutně ležela ve svém pelíšku. Dva dny bez pití, žrádla a bez venčení.

Přesto v bytě neudělala ani loužičku. Tak úžasně je vychovaná a poslušná. Říkala jsem si, že by ji Petrovi měli odebrat. Vždyť tohle je týrání. Jenže ta láska a oddanost byla oboustranná. Betynka svého páníčka prostě milovala, i když se k ní někdy choval hrozně.

Ale i Petr často prohlašoval, že kdyby neměl Bety, už by na světě ani nechtěl být. I tentokrát, když se v nemocnici dostal ze svého „rauše“, byla jeho první slova „Bety, co je s ní? Musím za ní domů.“

Nikdo je nerozdělí

Když se Petr vrátil z léčení, ti dva se opět setkali. Petrovi rodiče si už chtěli Bety nechat, ale nakonec je uprosil, ať mu ji vrátí. A to by dobře. Když totiž zase jednou zfetovaný usnul v parku na zemi, Bety mu zachránila život.

Bylo to v zimě, mrzlo a ona ho zalehla svým tělem a hřála celou noc, než je našel první kolemjdoucí a přivolal pomoc.

Věra T. (67), Praha