Žila jsem v přesvědčení, že znám své kořeny. A pak jsem při vyklízení maminčina bytu našla obálku, která byla nadepsaná: „Pro Janu. Až jednou přijde čas.“

Ten čas přišel. A já jsem se v kuchyni opřela o linku, protože se mi podlomila kolena. V obálce byl dopis, ve kterém mi máma psala, že mě s tátou adoptovali krátce po mém narození.

Že mě milovali od první chvíle, ale báli se, že by mi pravda mohla ublížit. A že doufají, že jim jednou odpustím. Seděla jsem tam dlouho. Neplakala jsem, spíš jsem měla pocit, že se dívám na film o někom jiném. Vždyť já měla krásné dětství.

Byla mladá a sama

Nikdy jsem necítila, že bych byla „jiná“. A přesto se ve mně cosi pohnulo, zvědavost, potřeba vědět, odkud pocházím. Nevěděla jsem, kde začít, a bála jsem se, že narazím na něco, co mě zraní.

Ale nakonec jsem se obrátila na matriku, pak na úřady, a pomalu se přede mnou začal rýsovat příběh ženy, která mě porodila.

Jmenovala se Eva, byla tehdy velmi mladá a sama. A měla ještě jedno dítě, dceru, o dva roky starší než já. Měla jsem sestru. Celý život. A nevěděla jsem o ní.

Seděly jsme tam tři hodiny

Trvalo další týdny, než jsem se odhodlala napsat dopis. Že jsem adoptovaná, že jsem našla její jméno, že nechci nic narušovat, jen pochopit, odkud pocházím. Odpověď přišla po dvou týdnech. Krátká, ale laskavá.

A s pozváním na kávu. Poprvé jsme se viděly v malé kavárně u parku. Pamatuju si, že jsem přišla o deset minut dřív a ruce se mi třásly tak, že jsem si málem vylila čaj.

A pak vešla ona, vysoká, tmavovlasá, s úsměvem, který mi byl až nepříjemně povědomý. Jako bych se dívala na starší verzi sebe sama.

„Ty jsi Jana,“ řekla. A já jen přikývla. Seděly jsme tam tři hodiny. Povídaly jsme si o dětství, o našich rodinách, o tom, jaké to je vyrůstat v úplně jiných světech.

Blízkost se nedá naučit

Ona měla maminku, která ji vychovávala sama, já rodiče, kteří mě milovali, ale pravdu skrývali. Nebyla v tom žádná hořkost. Spíš zvláštní pocit, že se skládá puzzle, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje. Od té doby se vídáme pravidelně.

Neříkáme si „sestro“, to by působilo násilně, ale je mezi námi něco, co se těžko popisuje. Blízkost, která se nedá naučit. Stejný způsob smíchu, podobné gesto rukou, když jsme nervózní.

Někdy se na sebe podíváme a obě se rozesmějeme, protože ta podobnost je opravdu až neuvěřitelná. Dnes je mi šedesát a jsem vděčná, že jsem se tehdy nebála otevřít tu obálku.

Pravda mě sice na chvíli vyvedla z rovnováhy, ale zároveň mi dala něco, co jsem ani nehledala, novou část rodiny, nový kus sebe sama.

Jana R., 60 let, Přerov