Když mi bylo něco přes padesát, myslela jsem si, že mám život zvládnutý. Jenže pak přišly události, které mě semlely, a já potřebovala pomoc.

Nejdřív nemoc mé maminky, pak reorganizace v práci a nakonec vleklá nespavost, která mě připravovala o energii i náladu. Lékař mi tehdy předepsal léky na uklidnění a spaní. Brala jsem je s pocitem, že je to jen dočasná berlička.

A opravdu, první týdny jsem měla pocit, že se mi vrací půda pod nohama. Jenže jak čas plynul, začala jsem si všímat, že bez nich usínám hůř a hůř. A tak jsem si říkala, že si vezmu ještě jednu tabletu, jen dnes, jen výjimečně.

Těžkých dnů stále přibývalo

Manžel si všiml, že jsem unavenější, podrážděnější a že se mi občas pletou slova. Já to sváděla na stres. Pravda byla, že jsem se začala točit v kruhu, ze kterého jsem neuměla vystoupit.

Ráno jsem byla otupělá, večer jsem se bála, že neusnu. A tak jsem sáhla po další dávce. Nejhorší bylo, že jsem si dlouho odmítala přiznat, že mám problém.

Jenže jednoho dne jsem si uvědomila, že už nežiju, jen přežívám. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na hrnek s čajem a měla pocit, že se dívám na život někoho jiného.

Pojďme to řešit spolu

A tehdy ke mně přišel manžel, položil mi ruku na rameno a řekl: „Hani, takhle už to nejde. Pojďme to řešit spolu.“ Byla to věta, která mě zasáhla víc než cokoli předtím. Ne proto, že by mě soudil, ale protože jsem v jeho hlase slyšela opravdový strach.

A také naději, že to zvládneme. Následující týdny nebyly jednoduché. Vyhledala jsem odbornou pomoc a začala krok za krokem měnit své návyky. Nešlo to rychle ani hladce.

Byly dny, kdy jsem měla pocit, že to nezvládnu, a noci, kdy jsem se převalovala a počítala minuty. Ale tentokrát jsem na to nebyla sama. Manžel se mnou chodil na procházky, vařil mi bylinkové čaje, a hlavně, byl tam.

Občas na mě mrkne přes brýle

Postupně jsem začala znovu cítit sama sebe. Vrátila se mi chuť do života, začala jsem mít radost z obyčejných věcí. Z ranního světla v obýváku, z vůně čerstvě upečeného chleba, z toho, že se dokážu zasmát bez pocitu, že je to jen maska.

Dnes, když se ohlédnu zpět, vidím, jak nenápadně se člověk může dostat do spirály, která ho stáhne ke dnu. A jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vás podrží, když už sami nemáte sílu.

Když se večer dívám na svého muže, který si čte v křesle a občas na mě mrkne přes brýle, říkám si, že jsem měla obrovské štěstí. Nejen že jsem z toho kruhu vystoupila, ale že jsem z něj vystoupila s někým, kdo mě držel za ruku.

Lenka P., 58 let, Ostrava