Když jsem se rozvedla, kamarádky mi říkaly, že mám před sebou „druhou mízu“. Já tomu věřila. Po třiceti letech manželství, které už dávno ztratilo jiskru, jsem si představovala, jak budu konečně žít podle sebe.
Už žádné kompromisy, žádné věčné čekání, až se někdo uráčí rozhodnout, kam pojedeme na dovolenou. Měla jsem velké plány. Konečně se naučím italsky, začnu chodit na tanec, možná si pořídím skútr.
A hlavně, budu si užívat svobody, kterou jsem tak dlouho neměla. Budu volná a snad konečně šťastná. Jenže jak se říká, člověk míní, a osud mění. A v mém případě to platilo dvojnásob.
Koupila jsem si červené šaty
První měsíce po rozvodu byly zvláštní. Můj naklizený byt byl tichý, občas až moc. Najednou jsem měla večery jen pro sebe, ale zjistila jsem, že člověk se může cítit osaměle i v krásně uklizeném obýváku. Přesto jsem se snažila držet svých plánů.
Přihlásila jsem se na kurz italštiny, kde jsem byla nejstarší, ale zato nejpilnější. Dokonce jsem si koupila odvážné červené šaty, které bych si dřív nikdy nedovolila na sebe obléct.
A jednou jsem se opravdu odhodlala jít sama na víno. Seděla jsem v malé, útulné vinárně, pozorovala ostatní lidi a říkala si, že tohle je ten nový život, který jsem si vysnila.
Musela jsem si sednout
A pak mi jednoho březnového rána zavolala dcera. „Mami, čekáme miminko.“ Pamatuju si, jak jsem si musela sednout.
Ne proto, že bych byla dojatá, to přišlo až o pár dnů později, ale proto, že jsem si najednou uvědomila, že moje představa o volném, lehce bohémském životě právě dostala pořádnou trhlinu. Bylo mi jasné, že dcera bude potřebovat pomoc.
A já jsem věděla, že ji poskytnu, i kdybych měla zrušit všechny kurzy italštiny světa. Zároveň jsem se ale nemohla ubránit pocitu, že se něco ve mně, snad malý kousek duše, rozplakalo. To jsem se loučila s plány, které jsem si ještě nedávno dělala.
Nosila jsem jí polévky
Když se narodila moje krásná vnučka Klárka, měla jsem pocit, že se mi do života vlila úplně nová energie. Byla drobná, s tmavými vlásky a výrazem, jako by už od narození věděla, že si nás všechny omotá kolem prstu.
První týdny jsem jezdila k dceři skoro denně. Nosila jsem jí zeleninové polévky i silné hovězí vývary, věšela vyprané prádlo a žehlila to suché, vozila kočárek po sídlišti.
A přitom jsem si říkala, že tohle přece není ten „užívací“ život, který jsem si před nedávnem vysnila. Jenže pak se stalo něco zvláštního.
Jednoho dne jsem seděla s Klárkou na gauči, držela ji pevně v náručí a ona se na mě poprvé vědomě usmála. Takový ten malý, zářivý úsměv, který v člověku rozpustí i poslední zbytky cynismu.
Pořád chodím na italštinu
A já jsem si najednou uvědomila, že tohle je možná mnohem víc než všechny moje plány. Že ten pocit, když vám malé dítě položí hlavičku na rameno, je něco, co žádná exotická dovolená ani drahý kurz nenahradí.
Samozřejmě že jsem se nevzdala úplně všeho. Pořád chodím na italštinu, i když už jen jednou týdně. A občas si dopřeju večer sama pro sebe.
Pustím si dobrý film, naliju si sklenku kvalitního červeného vína a připadám si jako žena, která má svůj život pevně v rukou. Ale už to není o tom „užívat si za každou cenu“.
Je to spíš o tom, že si pečlivě vybírám, co mi dělá dobře a čemu věnuji svůj vzácný čas. A často jsou to právě chvíle strávené s Klárkou.
Život je nepředvídatelný
Někdy si říkám, že rozvod byl vlastně začátek. Ne té bouřlivé svobody, kterou jsem si představovala, ale něčeho mnohem klidnějšího, zato mnohem opravdovějšího.
Naučila jsem se být sama se sebou, a díky tomu si teď umím víc užít i chvíle s ostatními. A hlavně, zjistila jsem, že život po šedesátce může být překvapivě pestrý.
Jen člověk musí být ochoten přijmout, že štěstí někdy přichází z úplně jiného směru, než čekal. A že dělat si velké plány stejně nemá smysl, protože život je nepředvídatelný. Jenže právě v tom spočívá jeho největší kouzlo.
Ten skútr si stejně jednou koupím
Když dnes vezmu Klárku za ruku a jdeme spolu do parku, připadám si možná trochu jako ta princezna, kterou jsem nikdy nebyla.
Ne kvůli šatům nebo korunce, ale kvůli tomu, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi. A že jsem si dovolila změnit plány, když přišlo něco důležitějšího. A víte co?
Ten skútr si možná jednou stejně pořídím. Ale až bude Klárka větší, aby mi mohla mávat z chodníku a říkat si, jakou má legrační babičku. A já udělám vše pro to, aby na mě byla Kárka hrdá.
Hana V., 61 let, Olomouc
Je skvělé, že si Hana našla novou cestu a objevila jiný druh štěstí. Rodina je někdy víc než všechny naše sny.
Život je opravdu nepředvídatelný. Ale jak se říká, největší radost přinášejí neplánované události.
Jé, to je krásný příběh. Důležitý je umět se radovat z maličkostí a najít nové štěstí v rodině.