Myslela jsem si, že mě se sourozenci drží pohromadě silnější věci než majetek. Ale když jsme se sešli nad maminčiným dědictvím, sestra i bratr mi najednou ukázali, že stačí tak málo, aby bylo po klidu.
Všechno se zamotalo už ve chvíli, kdy jsme po maminčině smrti otevřeli její skříň v ložnici. Vůně levandule, starých šatů a léta zavřených tajemství se mi vryl do nosu. Sestra Jana vytáhla dřevěnou truhličku.
Bratr Petr se k ní okamžitě naklonil, jako by v ní měla být odpověď na všechno, co jsme si celé roky neřekli. Já jsem jen stála opodál a sledovala, jak se oba tváří, jako by věděli něco, co mně uniká.
Máma zanechala tajuplný dopis
V truhličce byly dva šperky. Jedny maminčiny oblíbené perly a zlatý prsten po babičce. Jenže byl tam i dopis. Obyčejná obálka, nadepsaná třemi jmény.
Uslyšela jsem, jak Jana zatajila dech, protože přesně věděla, že dopisy od mámy nikdy nebyly jednoduché.
Měla v nich vždycky víc, než člověk čekal. Sedly jsme si ke stolu, Petr stál, jako by se nemohl rozhodnout, jestli má utéct, nebo začít křičet na celé kolo. Vždycky byl temperamentní, a proto jsem si s ním nikdy nebyla tolik blízká.
Jana dopis otevřela. Byl psaný roztřesenou rukou. Poslední týdny už máma neměla sílu ani na delší věty. Jen krátké myšlenky, které působily tvrději, než možná zamýšlela.
Během hádky jsem si připadala jak rozhodčí
V dopise stálo, že perly mají zůstat Janě. Že prsten má dostat Petr, protože „ví proč“. A že já mám dostat něco, co nechala v kuchyňské zásuvce. Připadala jsem si, jako bych dostala prázdnou frázi.
„Kuchyňská zásuvka. Co tam tak může být? Staré utěrky? Blok s recepty?“ říkala jsem si. Přesto tam bylo něco zvláštního. Máma nikdy nepsala nic náhodou. Petr začal mluvit jako první.
Tvrdil, že prsten si nezaslouží, protože se o mámu pořádně nestaral a teď ho to mrzí. Jana po něm štěkala, že je to přece mámy rozhodnutí a má ho akceptovat.
A já seděla mezi nimi a připadala si jako rozhodčí v zápase, který pro mě neměl konce. Hádali se, křičeli a připomínali si, kdo u mámy kolikrát byl.
Petr jí vytýkal, že si poslední roky přivlastňovala mámin čas. Jana mu připomínala, že se o mámu starala hlavně ona, když to bylo nejhorší.
Svá přání chtěla sdělit jen mně
Doma jsem pak otevřela tu kuchyňskou zásuvku. Vzala jsem si ji s sebou, protože jsem věděla, že to nebude jen tak. Mezi starými účtenkami, knoflíky a recepty na vánoční cukroví byl další dopis.
Tentokrát adresovaný jen mně. Psala, že nejsem ta, která potřebuje věc. Ale ta, která má sílu „udělat to správné“. Bylo mi jasné, že máma chtěla, abych zprostředkovala mír.
Snažíme se držet pohromadě
Další den jsem zavolala Petrovi i Janě. Když přišli, přečetla jsem jim nahlas mámin dopis. Chvíli nad ním přemýšleli, ale nakonec jsme se domluvili, nejen o dědictví, ale na tom, že se pokusíme dál fungovat jako rodina.
Že si rozdělíme věci podle toho, co má pro koho opravdový význam, a hlavně, že se pokusíme dodržovat maminčiny tradice tak, abychom si ji neustále připomínali.
Hana B., 61 let, Litoměřice
Někdy je těžké udržet rodinu pohromadě, ale zdá se, že jste vyšli z této situace posíleni. Maminka by byla určitě pyšná.
Takovy příběhy mě vždycky dojmou. Je super, že nakonec vše dobře dopadlo a dokázali ste se s tím spolu porvat.
To je tak dojemný příběh. Určitě to nebylo lehké, ale je skvělé, že jste dokázali najít společnou řeč a udržet rodinné pouto.