Říká se „třikrát a dost“. V případě mého hledání správného muže to platilo.

Při ohlédnutí za svým životem ho vidím rozdělený na tři kapitoly. Byly to tři pokusy o dokonalý vztah, tři manželské sliby. Až ten třetí byl tím pravým.

Manželství plné pravidel

Vždy jsem byla přesvědčena, že manželství musí mít pevný základ. Pokud to tak není, musí se stavět znovu a znovu. Mirkovi bylo jednadvacet, když jsem si ho brala.

Měla jsem rok po maturitě, v hlavě spoustu růžových snů o domku se zahrádkou a hodném muži, který mě bude nosit na rukou. Byla to láska, která v sobě měla spíše očekávání než skutečné poznání. Naše manželství vydrželo sedm let.

Sedm let, kdy Mirek z perspektivního muže proměnil v muže rutinního. Všechno muselo být přesně, jak si řekl. Nevařila jsem podle jeho receptu? Hned mi to vytkl.

Chtěla jsem jet na dovolenou k moři místo na chalupu k jeho rodičům? To nešlo. Děti, dva kluci, se narodili do domácnosti, kde vládl řád a pravidla. Chyběla tam ale radost a spontánnost.

Rozvod přišel jako studená sprcha, ale já jsem si uvědomila, že jsem žila s perfekcionistou, který mě chtěl vtisknout do své představy o dokonalé ženě.

To jsem odmítla. Sbalila jsem děti a odešla. Začala jsem od nuly, ale věděla jsem, že potřebuji muže, který bude umět žít, ne jen plnit tabulky.

Příliš velký bohém

Do Petra jsem se zamilovala ve třiceti pěti. Byl pravým opakem Mirka. Petr byl umělec – sochař. Plný vášně, temperamentní a bezstarostný. Život s ním byl jako jízda na horské dráze.

Jeden den luxusní večeře, druhý den jenom suché rohlíkyle to jsem považovala za charmantní. Měl ale to, co u Mirka chybělo – životní oheň. Petr se s kluky skvěle sžil, učil je tvořivosti, bral je do své dílny. Byla jsem šťastná, ale jen první dva roky.

Potom přišly problémy. Nebylo to jen o tom, že chyběly peníze. Začal mi vadit i Petrův temperament. Hádky se stávaly únavnými. A Petr se absolutně odmítal podílet na rodinném rozpočtu a jakémkoliv plánování. Já jsem platila všechno, zatímco on „tvořil“.

Po pěti letech jsem pochopila, že sice nechci diktátora jako Mirek, ale nepotřebuji ani další dítě, o které se musím starat.  Podala jsem druhou žádost o rozvod. Byl to boj, Petr to bral jako zradu, ale já jsem věděla, že to je správné rozhodnutí.

Muž, s nímž mohu být sama sebou

Bylo mi čtyřicet jedna, když jsem potkala Radka. Rozhodla jsem se, že už nebudu hledat extrém, tedyt muže, který je přesným opakem toho předchozího. Radek je inženýr, stabilní, klidný, spolehlivý, na první pohled možná nudný.

Přiznávám, že jsem zpočátku čekala, kdy se objeví nějaká jeho „chyba“ – kly se z něj vyklube Mirek číslo dvě, nebo kdy se ukáže, že je stejně neschopný jako Petr. Ale Radek byl prostě Radek. Když řekl, že něco udělá, udělal to.

Když mi slíbil, že zajistí rodinnou dovolenou, nečekala jsem na poslední chvíli, jestli nezapomněl. Měl smysl pro humor, ale nebylo to nic, co by bylo potřeba stavět na odiv. Uměl naslouchat a ptát se na můj názor.

Zpočátku jsem se i bála té obyčejnosti a klidu. Byla jsem zvyklá na drama a na kontrolu. Radek mi dal něco, co jsem neznala: a jistotu. Naučila jsem se, že opravdová láska nepotřebuje ohňostroje. Potřebuje jen tu tichou, neviditelnou oporu.

Jsme spolu sedmnáct let. Synové odrostli a mají se k světu, oba si Radka váží. A já jsem se konečně naučila, že správný muž není ten, který mě změní, ani ten, který potřebuje, abych ho změnila já.

Správný muž je ten, který mi dovolí být sama sebou a přitom stojí pevně vedle mě. Radek je moje životní kotva. Vím, že ty dva předchozí pokusy byly jen lekce, které jsem potřebovala, abych tu kotvu dokázala poznat a ocenit.

Věra L. (58), Děčín