Po smrti se duše mohou vracet, aby daly najevo výčitky a strašily domnělé viníky.
Moje mladší sestra Irena byla už odmala citlivým a vnímavým člověkem. Vždy jsem k ní měla ochranitelský postoj, jako ta starší, zkušenější a také osobnostně silnější. Radila jsem jí se vztahy, pomáhala s čímkoliv, s čím se na mě obrátila.
Nechtěla jsem na ní uplatňovat nějaký vliv, snažila jsem se jí spíš dodávat sílu. Když si v šestadvaceti našla životního partnera, nechala konečné rozhodnutí na mně. Samozřejmě jsem ji přesvědčovala o tom, aby se rozhodla podle svého srdce:
chce s Michalem strávit zbytek života? Sama za sebe se tedy rozhodla, že ano.
Dlouho to byla pohádka
Na svatbě jsem viděla Irenu zatím nejšťastnější v životě. Překonalo to až po roce narození první dcerky. Po dalších dvou letech přišla na svět druhá. Přála jsem si, aby Irena už našla plnou sebedůvěru, protože přece jen v životě něco dokázala.
Zdálo se, že to tak bude. Dcery byly zdravé a jejich výchova bez problémů a s Michalem vycházela stejně dobře jako já se svým manželem Kamilem. Švagr byl učitel a s dětmi to uměl. Měly ho rády jak vlastní dcerky, tak i moje děti.
Dlouhá léta všechno vypadalo jako ideální pohádka. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, jakým šokem jednou tahle rodinná pohoda skončí. A postarat jsem se o to měla já, i když nepřímo.
Trpěla jsem, ale mlčela
Jednoho dne jsem neplánovaně vyrazila na rodinnou chatu. Byl už podzim, takže jsme tam skoro nejezdili. Já jsem chtěla jen odvézt nějaké věci. Po příjezdu mě čekalo nepříjemné překvapení: někdo tam byl.
V první chvíli jsem pomyslela na zloděje, ale skutečnost byla nakonec daleko horší. Chatu si půjčil Michal a nebyl tam sám. Měl s sebou dívku, které mohlo být tak patnáct, evidentně nějakou ze svých žákyň.
A o tom, že nešlo o nevinné setkání se nedalo pochybovat: přistihla jsem je vlastně přímo při činu. Nejprve jsem tomu všemu nechtěla věřit. Michal mě prosil, abych nikomu nic neříkala. Odjela jsem a nechala ho v pochybnostech.
S ohledem na sestru jsem pak skutečně mlčela. Celá ta aférka se ale stejně prozradila, zásluhou někoho jiného. Na Michalův vztah s žákyní deváté třídy se přišlo poté, co o něm promluvila její kamarádka. Naštěstí už té slečně bylo alespoň patnáct. Následky byly tragické.
Vyčítal mi své neštěstí
Irena se zhroutila a skončila na krizovém centru v psychiatrické léčebně. Michal zmizel. Bohužel se rozhodl tu ostudu řešit nejhorším způsobem: za dva dny ho našli v lese oběšeného. Rodinná tragédie tak byla definitivně dovršená.
Sestra se mě později ptala, jestli jsem o Michalově poměru s tou dívkou věděla. Já jsem setkání na chatě popřela. Měsíc po švagrově pohřbu jsem byla doma sama. Nemohla jsem usnout, trápilo mě to, co se stalo.
Najednou jsem spatřila, jak se uprostřed ložnice vznáší bílý přízrak. Chtěla jsem vykřiknout, ale nebyla jsem schopná ze sebe dostat ani slovo. Přízrak se ke mně přiblížil a já viděla, že má Michalovu podobu.
Promluvil zastřeným hlasem a obviňoval mě, že jsem viníkem jeho neštěstí. Pak zmizel, zatímco já do rána bděla při rozsvíceném světle. Bylo mi jasné, co si před smrtí švagr myslel: že jsem to byla já, kdo prozradil jeho skandální vztah!
Michalův duch se mi pak začal zjevovat pravidelně. Nikomu jsem o tom neříkala, bála jsem se, že by mě považovali za šílenou. Postupně jsem se ale přízraku přestávala bát.
Snažila jsem se s ním několikrát dokonce promluvit a vysvětlit mu, že na jeho odhalení opravdu nenesu žádnou vinu. Zdálo se, že moje slova nevnímá, ale pravdou bylo, že se objevoval stále méně častěji.
A pak jsem jednoho dne přešla do protiútoku a vyčetla mu, jak zničil několika lidem život. Kupodivu to pomohlo. Po několika letech pronásledování mám dnes už od přízraku mrtvého švagra definitivní pokoj – alespoň doufám!
Jiřina D. (45), Opava