Po mnoha letech přátelství se stalo něco, co mě šokovalo.

Ve svých pětašedesáti letech se často ohlížím za svým životem. Většina vzpomínek je sladkých, ale jedna bolí i po letech. Je to vzpomínka na Zdenu, moji dlouhodobou nejlepší kamarádku.

Byly jsme jako dvojčata

Znáte takový ten typ přátelství, kde víte, že ta druhá pozná dřív než vy sami, co potřebujete? Od šesté třídy jsme se Zdenou byly jako siamská dvojčata, prostě neoddělitelné, jedna větev toho samého stromu.

Vzpomínám, jak jsme na střední škole nosily ta samé trička, sdílely jsme sny, obavy, první pusy, první zlomená srdce. Když se kamarádka vdávala a brala si Viktora, stála jsem u ní, slzy v očích a v srdci jsem byla pyšná, že jí to tak sluší.

A když jsem se potom vdávala já za svého Tomáše, šla mi Zdena za svědka. Ona byla z nás dvou ta živější a spontánnější, já spíš ta klidná.

Krásně jsme se doplňovaly. Zdena mě tahala do různých akcí, já ji zase brzdila před nerozvážnostmi. Naše přátelství bylo pevné jako skála.

Postupně přestala komunikovat

V dospělosti, někdy kolem třicítky, jsme si slavnostně slíbily, že pokud se jedna z nás ocitne na dně, ta druhá ji odtamtud vytáhne. Přísahaly jsme, že ať se stane cokoliv, kvůli žádnému muži ani situaci se nerozdělíme. Jenže pak přišla ta zrada.

Začalo to nenápadně. Vždycky jsem si myslela, že ve Viktorovi našla Zdena ideálního partnera. Byl pohledný, usměvavý, trochu jako filmová hvězda. Měli spolu dvě krásné děti a prožívali bohatý život, plný večírků a cestování.

Já se svým Tomášem jsme byli spíš tím klidnějším párem. Nebylo mi nejprve nápadné, když Zdena postupně přestávala komunikovat. Pokud mi zavolala, tak její hlas zněl unaveně a podrážděně.

Tušila jsem, že s jejím manželstvím není něco v pořádku. Kamarádka se cítila nedoceněná, zatímco Viktor byl pořád někde na služebních cestách.

Jednou se mi Zdena rozplakala do telefonu, že neví, co dělá špatně. Uklidňovala jsem ji, že jde jen o manželskou krizi, která se srovná. Byla jsem přesvědčená, že jejich vztah nemůže nic ohrozit.

Nechápu, jak to mohla udělat

Asi měsíc po tomto rozhovoru mi Tomáš řekl, že si potřebuje promluvit. Pamatuji si, že seděl u kuchyňského stolu a ruku měl složenou v pěst. A řekl mi něco, co mě překvapilo.

Prý mluvil se Zdenou a ta se rozhodla, že vedle Viktora už jí není dobře a chce zkusit štěstí někde jinde. Nechápala jsem. Jak to, že mi o tom neřekla? Proč to říkala mému Tomášovi? Manžel pokračoval a vyšlo najevo, že nešlo jen o jeden rozhovor.

Zdena ho zvala na kávu, aby si popovídali. Posílala mu zamilované vzkazy a zdůrazňovala, jak je skvělý, chápavý a úplně jiný než Viktor. S mým mužem prostě kamarádka flirtovala – s mužem mého života.

Když mi to Tomáš říkal, byl z toho sám znechucený. Uklidňoval mě, že nic víc se nestalo, že její návrhy odmítl, ale ta ostrost bodla. Ona nechtěla jen mého manžela. Chtěla můj život. Chtěla ten klidný domov, který u nich chyběl.

V ten večer jsem jí zavolala. Zdena všechno popřela a vykrucovala se. Říkala, že jsem blázen a že si to Tomáš vymyslel. Z tónu jejího hlasu jsem však poznala, že lže. Možná to vypadá drsně, ale už jsme se nikdy nesetkaly.

Přátelství, které trvalo tolik let, skončilo bez rozloučení – zlomilo se pod tíhou zrady. Později jsem se dozvěděla, že se Zdena odstěhovala na druhý konec republiky.

Já si dodnes pokládám otázku, proč mi chtěla vzít to, co pro mě bylo cenné. Největší zklamání nám prostě někdy přinesou lidé, od kterých bychom to nečekali…

Alena M. (65), Teplice