Byla jsem v nemocnici nová. A vyděšená. Na radu od zkušené kolegyně nikdy nezapomenu. Duše zemřelého se nesmí zapomenout pustit na svobodu.

Vždycky jsem si přála být zdravotní sestrou. Když jsem se dostala na zdravotní školu, byl to jeden z mých nejšťastnějších dnů v životě. Svůj sen jsem měla na dosah ruky.

Jako zdravotní sestra jsem zažila mnoho zajímavých, a dokonce i záhadných věcí, zážitek z mé první noční v nemocnici ale nepřekonalo nic. na tu budu vzpomínat do smrti.

První smrt

Sloužící lékař tehdy u jednoho z pacientů konstatoval exitus: „Čas úmrtí dáme na jedenáctou?“ zeptal se a pro jistotu zkontroloval hodinky. „Souhlasí,“ přitakala kolegyně Irena, odbrzdila lůžko a zakryla mrtvému hlavu peřinou.

Lékař se obrátil k odchodu a s přáním klidné noční zmizel do lékařského pokoje. Irena mě vybídla, že zemřelého odvezeme do koupelny. Kývla jsem a snažila se pomáhat, jak to šlo. Byla to moje první noční a první smrt, kterou jsem v životě viděla.

Pacienta jsme umyly a tělo zabalily. Osobní věci jsme uložily do tašek… „Všechno?“ zeptala se mě Irena, když jsme odcházely z pokoje. Kývla jsem. Společně jsme pak odešly na sesternu. Irena usedla za stůl a chopila se dokumentace. Já tiše přihlížela.

Najednou zazvonil zvonek. Pokoj číslo osm. Na čtyřlůžkovém pokoji panovala tma. Rozsvítila jsem malé světlo v čele jedné z postelí, usmála se na starou paní.

Byla to paní Mašková a prosila mě o prášek na spaní. Došla jsem pro něj a podala jí tabletku. Žena poděkovala. „Zdál se mi divný sen a od té doby nemohu usnout,“ vysvětlila.

Zvonek se ozval

„Mladá a krásná jsem ležela v posteli ve svatebních šatech a moje první láska – jistý Vojta – zaťukal na okno. Když jsem jej otevřela, řekl mi, že se chtěl jen rozloučit.

Prý dnes v noci odešel,“ stará paní se odmlčela, zavřela oči a během minuty klidně oddychovala. Takový zvláštní sen, říkala jsem si. Najednou jsem ucítila v zádech zvláštní mrazení.

Zkontrolovala jsem v pokoji okna, zda jsou dobře dovřená. Byla. Tak jsem jen pokrčila rameny a vydala se zpátky na sesternu. Trochu jsme s kolegyní klimbaly, když nás probral zvonek. Pokoj číslo pět.

Hledal cestu

Pokoj po zemřelém, který měl být už uklizený a prázdný! Projel mnou mráz, Irena ale zachovala chladnou hlavu. Odtušila, že by to mohl být někdo z kolegů, který něco potřebuje. Dorazily jsme na místo, v pokoji byla tma.

Postele pečlivě ustlané, noční stolky urovnané, sluchátka od zvonků visela na svém místě. Jakmile jsme se vrátily na sesternu, zvonek se ozval znovu. Vyrazily jsme na chodbu, otevřely dveře pokoje, rozsvítily a – prázdno!

Irena najednou vyrazila k oknu, okenice se rozletěly a dovnitř vrazil studený vítr. „A je to!“ vydechla a otočila se ke mně. „Pamatuj si, že duše potřebuje cestu!“ Zvonek se té noci už neozval. A neozval se na mých nočních už nikdy. Protože jsem věděla, že jakmile někdo zemře, musím ihned otevřít okno.

Lucie (66), Brno