Člověk by se nikdy neměl vzdávat ani v kritických situacích.
Většinu svého života jsem si myslela, že jsem ta „nezničitelná“. Žena v plné síle, která zvládá práci v knihovně, dvě dospělé děti, zahradu, manžela a ještě si najde čas na hodiny jógy. Můj život byl jako dobře seřízený orloj. A pak přišel ten osudný podzim.
Můj stav se zhoršoval
Začalo to nenápadnou únavou. Přikládala jsem to hektickému létu, zkrátka všemu, jen ne tomu, co to bylo doopravdy. Manžel mě přemlouval, abych šla k lékaři, ale já jsem jen mávla rukou. Ujišťovala jsem ho, že jsem jen vyčerpaná a stačí, když si odpočinu.
Jenže moje únava neustupovala, spíš se prohlubovala. Ztratila jsem ten svůj vnitřní elán, to jiskření, které mě vždycky pohánělo. Jednoho rána jsem se ani neotočila v posteli, tak moc mě bolely klouby.
Věděla jsem, že tentokrát je to jiné. Strach, studený a ostrý, se mi usadil v žaludku. Sama už jsem to zvládnout nemohla. V nemocnici se to táhlo.
Nekonečné vyšetřování, čekání na výsledky, ten chladný, sterilní pach, který se mi vryl do paměti. Diagnóza mě srazila na kolena. Byla to jedna z těch nemocí, o kterých člověk čte v časopisech, ale nikdy si nemyslí, že se to stane jemu.
Nejprve rezignace, potom boj
Léčba byla náročná, plná vzestupů a pádů. Naučila jsem se poznat bolest ve všech jejích odstínech. Více než fyzická bolest mě ovšem ničila ta úzkost, strach, že už se nevrátím do starých kolejí.
Bála jsem se, že nebudu moci pracovat, že nebudu ta máma a manželka, jakou jsem bývala. První fází byly hněv a popírání. Ptala jsem se, proč zrovna já a co jsem udělala špatně.
Ve druhé fázi přišel smutek a rezignace, kdy dny plynuly jen v rytmu léků a procedur. Ve třetí fázi se zrodilo pomalé přijetí situace. Uvědomila jsem si, že musím bojovat.
Právě tam, na nemocniční posteli s výhledem na chmurné podzimní počasí, jsem začala o sobě přemýšlet.Uvědomila jsem si, jak velké tempo jsem v životě nasadila a jak jsem chtěla být perfektní v každé roli.Připadalo mi nedůstojné říct si o pomoc.Teprve nemoc mě zastavila a přinutila k tiché inventuře duše.
Zpomalila jsem tempo
Bod obratu nastal, když za mnou přišla moje dcera Jana. Seděla u mé postele, držela mě za ruku a povídala mi, jak se jim daří v práci, jak manžel plánuje rekonstrukci kuchyně.
Pak se na mě podívala těma svýma velkýma, vlhkýma očima a řekla mi, že nic nemusím – ať se jen uzdravím. V tu chvíli jsem pochopila, že můj „orloj“ se nemusel rozbít. Stačilo jen zpomalit jeho tikot.
Začala jsem se soustřeďovat na maličkosti, jako na chuť polévky, dotyk slunečního paprsku na polštáři, úsměv milé sestřičky. Postupně, velmi pomalu, jsem se začala zotavovat. Když jsem se konečně vrátila domů, svět mi připadal jiný, jasnější a živější.
Poprvé jsem se odvážila podívat na sebe do zrcadla. Viděla jsem se unavená, bledá, ale živá. Sestavila jsem si nový životní plán. Ne plán plný slov „musím“, ale plán plný slov „:chci“.
Prošla jsem zkouškou
Nemoc mi vzala kus zdraví, ale dala mi něco mnohem cennějšího: perspektivu. Ukázala mi, jak křehký je život, a jak důležité je užívat si ho teď. Už se neženu za metami, které mi určil někdo jiný.
Jsem žena mezi padesátkou a šedesátkou, která přežila těžkou zkoušku, a to je síla, kterou bych nevyměnila za nic na světě. Můj současný život je klidnější, pomalejší, ale plný hlubokého, upřímného štěstí.
Každé ráno děkuji, že mohu vidět slunce a vypít si šálek dobré kávy. Život není o tom, co dokážeme, ale o tom, jak ho prožijeme. A já ho teď prožívám naplno, s láskou a vděčností.
Iveta M. (55), Třebíč
Silný příběh, ukazuje, jak nás životní zkoušky mohou úplně změnit. Inspiruje mě to zpomalit a více si vážit každého okamžiku.
Článek mi připomněl, jak důležité je dbát na varovné signály našeho těla. Nikdy bych neměla podceňovat přetrvávající únavu.