Najednou jsem viděla věci, které se stanou, a nebylo to nic příjemného.

Vždycky jsem byla ženou, která věří jen tomu, co si poctivě odpracuje. Žádné čáry máry, jen tvrdá dřina a selský rozum. To se změnilo, když jsem se po rozvodu stěhovala do malého bytu v historickém domě.

Spolu s bytem jsem koupila i část původního vybavení – starožitný toaletní stolek s mohutným zrcadlem v těžkém, patinovaném rámu. Místní mi říkali, že dům má zvláštní energii. Já to brala jako folklór.

První divná zkušenost

To zrcadlo jsem si zamilovala hned. Po čase jsem si všimla, že na mě působí zvláštně. Když jsem se do něj upřeně dívala – třeba při ranním líčení – můj odraz se občas zachvěl. Vždycky jsem to přičítala únavě nebo špatnému světlu.

Jednou v noci jsem se vzbudila. Byla jsem celá zpocená, srdce mi bušilo jako splašené. Zdálo se mi, že se dívám do zrcadla a můj odraz v něm pláče, ačkoliv já jsem v tu chvíli v pokoji neplakala.

Cítila jsem jen hroznou, ochromující beznaděj. Následující ráno jsem na ten sen zapomněla. Odpoledne mi volala dcera, že se rozešla s manželem.

Její vztah byl sice dlouhodobě napjatý, ale její hlas byl tenkrát plný zoufalství, úplně stejné beznaděje, jakou jsem cítila ve snu. To byla jen první kapka. Brzy se z toho stalo pravidlo.

Zachránila jsem sestru

Když jsem se do zrcadla podívala za určitého osvětlení, a hlavně když jsem byla v jakémsi stavu mezi bděním a spánkem, můj odraz začal ukazovat budoucnost. Nebylo to jako film.

Byly to jen krátké, mlhavé vize, které se vždycky týkaly někoho z mých blízkých. V jednu chvíli jsem viděla, jak můj odraz drží v ruce lístek z loterie, ale lístek je roztržený.

Za pár dní jsem zjistila, že můj vnuk vyhrál menší sumu, jenže peníze hned ztratil.

Nejhorší okamžik přišel, když se ve skle objevil obraz mé sestry, stojící v úplné tmě, jen s malou, mizernou svíčkou. Třásla jsem se hrůzou a okamžitě jsem jí volala, ačkoliv jsme se léta hádaly.

Nevzala to. Volala jsem znovu a znovu, dokud mi neodpověděla její sousedka. Řekla mi, že se sestra ten den vážně zranila, uklouzla a upadla.

Musela do nemocnice a dům zůstal prázdný, s jednou rozbitou žárovkou a zapálenou svíčkou, kterou si ještě stihla vzít k posteli, než upadla do bezvědomí.

To zranění mohlo být fatální, ale díky mému včasnému varování (které jsem předala sousedce) jí byla rychle poskytnuta pomoc. Zrcadlo mi dalo časový náskok.

Udělala jsem, co jsem musela

Pochopila jsem, že to není dar, ale břemeno. Zrcadlo mi neukazovalo, jak se s tragédiemi vypořádat, jen mi je s chladnou lhostejností předhazovalo. Stala jsem se věštkyní, aniž bych chtěla. Bylo mi jasné, že musím zrcadlo zničit, abych si uchovala klid duše.

Jednoho pošmourného podzimního odpoledne jsem se odhodlala. Vzala jsem velkou deku, obalila jí rám i sklo, a pak jsem se rozmáchla kladivem. Rána byla ohlušující. Zrcadlo se roztříštilo na tisíce kousků.

V tu chvíli jsem pocítila obrovskou úlevu, ale následoval chlad, který mě projel. Střepy jsem pečlivě sebrala a zabalila do deky. Vynesla jsem je do popelnice, s pocitem, že odhazuji svůj vlastní osud. Od té doby jsem zase obyčejná žena.

Ačkoliv jsem však zrcadlo rozbila, jeden malý úlomek jsem si nechala. Mám ho v krabičce od šperků, schovaný hluboko ve skříni. Občas, když mě přepadne velký strach o někoho, koho miluji, k němu jdu.

Vezmu ten střep do dlaně. Není v něm už ta hrozivá síla celého zrcadla, ale v tom kousku chladného skla se někdy objeví matná tečka světla, která mi potvrdí, že je vše v pořádku.

Vím, že jsem si sice koupila klid, ale to vědění zůstalo ve mně, ukotvené v duši. Občas se stane, že se to prorocké chvění vrátí, i bez zrcadla. Pak jen tiše čekám, a připravuji se na to, co přijde.

Věra T., (56), Olomouc