Myslela jsem, že jsem ho ztratila navždy. Osud to zařídil jinak.

Musím se přiznat, že ač jsem v životě udělala spoustu rozhodnutí, jednoho lituji dodnes. V mládí jsem se rozešla se svou první velkou láskou, Petrem.

Chtěla jsem cestovat a nechtěla jsem se vázat. Petrovi to zlomilo srdce. Mně to zlomilo srdce až po letech, když už bylo pozdě. Celý život jsem pak žila s pocitem, že mi něco důležitého uniklo.

Rozchod jsem zavinila já

Petr byl moje studentská láska. Byli jsme spolu tři nádherné roky. Vždycky jsem věděla, že se mnou to myslí vážně, ale já jsem se bála zodpovědnosti.

Když mi navrhl společné bydlení, dostala jsem strach a náš vztah ukončila s hloupou výmluvou o „potřebě najít sama sebe“. Od té doby jsme se neviděli ani neslyšeli.

Věděla jsem jen, že se oženil, měl dvě děti a žil na druhém konci republiky. Život šel dál. Já jsem se také vdala, s manželem jsme si vybudovali slušnou existenci, ale náš vztah se časem proměnil spíše v přátelství a nakonec skončil klidným rozvodem.

Dnes už víme, co chceme

Loni v létě jsem byla s kamarádkou u moře v Chorvatsku. Večer jsme seděly na terase restaurace a popíjely víno. Kamarádka na chvíli odešla. Najednou někdo nahlas vyslovil mé jméno. Zvedla jsem oči.

U vedlejšího stolu seděl Petr, muž, jehož tvář jsem tak dlouhou dobu neviděla. Měl šedé vlasy a vrásky, ale ty oči, ty byly pořád stejné. Ukázalo se, že byl v Chorvatsku na dovolené s dětmi, které už byly dospělé, a on už byl rok rozvedený.

Celá ta léta na mě prý občas pomyslel, ale nikdy nenašel odvahu se ozvat. Když mě náhodou uviděl na terase, bylo to pro něj znamení osudu. Od té doby jsme v neustálém kontaktu.

Zjistili jsme, že náš vztah před třiceti lety neukončila láska, ale strach a špatné načasování. Po padesátce už víme, co chceme. Život nám nečekaně dal druhou šanci na lásku.

Někdy, i když si myslíme, že jsme udělaly chybu, vesmír to zařídí tak, že se naše cesty zase protnou.

Romana V. (54), Praha