Když si náš syn přivedl Terezu, snažila jsem se ji mít ráda. Jenže ona se ke mně chovala povýšeně. Až život sám jí ukázal, že pokora a láska mají větší cenu než všechna moudra světa.

Pamatuji si ten den, kdy syn poprvé přivedl domů svou první vážnou známost. Vysoká, upravená, sebevědomá, s výrazem ženy, která má jasno. Tereze bylo tehdy něco přes třicet a už tehdy působila dojmem, že ví všechno nejlíp.

Já jsem se snažila být vlídná, nabízela kávu, koláč, ptala se, jak se seznámili. Ale už v jejích prvních odpovědích bylo něco chladného, takové to: „Děkuju, ale já vím svoje.“

Připadala jsem si vedle ní zbytečná

Když se vzali, myslela jsem, že se to zlepší. Jenže kdepak, všechno komentovala. Jak peru prádlo, jak mluvím na vnoučata, dokonce i to, že dávám do bábovky moc cukru. Syn byl mezi námi jak mezi dvěma mlýnskými kameny.

Já se snažila mlčet, nechtěla jsem dělat dusno, ale v duchu mě to trápilo. Člověk snachu nemusí milovat, ale měl by ji aspoň respektovat. Jenže ona mi ten prostor nedala. Když jsem jednou přišla hlídat děti, měla jsem pocit, že kontroluje každý můj krok.

„Prosím tě, babi, nedávej mu to jablko, musí se nejdřív oloupat.“ „Tyhle bačkory mu příště nekupuj, nejsou od té správné značky.“ Stála jsem tam a připadala si zbytečná. Pak ale přišlo období, které všechno změnilo.

Tereza onemocněla, ne vážně, ale natolik, že musela zůstat doma. Syn byl pracovně pryč a já se nabídla, že pomůžu. Nejdřív nechtěla, samozřejmě.

„Já to zvládnu,“ tvrdila. Ale nezvládla. Za pár dní mi volala, že by potřebovala nakoupit, uvařit dětem a trochu pomoct s domácností. Přijela jsem bez řečí.

Poznala jsem ji v jiném světle

Najednou jsem viděla jinou Terezu. Unavenou, bez síly, ztracenou. A když jsem se v kuchyni postavila k plotně, začala brečet. „Já jsem si vždycky myslela, že všechno musím zvládnout sama,“ řekla potichu. Objala jsem ji.

Zůstala jsem u nich několik dní. Vařila jsem polévky, hlídala děti, prala prádlo. A pomalu jsem cítila, jak se mezi námi něco mění. Jedno odpoledne jsme seděly u kávy, děti si hrály a ona řekla: „Víš, já jsem na tebe byla ošklivá.

Měla jsem pocit, že když všechno zvládnu líp, budu lepší máma. Ale tys mi ukázala, že rodina je o něčem úplně jiném.“ Od té doby máme jiný vztah. Voláme si, smějeme se, někdy mě i pozve jen tak na kávu…

Renata V., 61 let, Zlín