Dávná historie se ošklivě podepsala na současnosti.

Dům, do kterého jsem se přestěhovala po rozvodu druhého manželství, působil už na první pohled zvláštně – trochu tísnivě, ale zároveň lákavě. Nový začátek jsem hledala dlouho, první dva byty mi nevyhovovaly.

Až napotřetí jsem našla místo, které se zdálo být tím pravým. Nacházelo se v prvorepublikovém domě ve starší části města. Po letech života v panelácích to byla přesně ta změna, po které jsem toužila.

Nejprve zmizel noční stolek

Byt byl útulný a měl i sklepní kóji. Právě sklep se mi zpočátku zdál romanticky tajemný – dlouhá úzká chodba s kamennými stěnami, žluté světlo slabé žárovky a staré, vrzající dveře.

Když jsem šla dolů po studených schodech, měla jsem pocit, že sestupuji do jiného světa. Mrazilo mě, ale ne ze strachu, spíš mě to fascinovalo. Brzy to ovšem přestalo být pouhým dobrodružstvím.

Do sklepa jsem uložila starý nábytek, pár krabic s knihami a věci, které se mi do bytu nevešly. Věděla jsem přesně, co tam mám – mimo jiné i malý noční stolek, který jsem chtěla opravit.

Nikdy bych na něj nezapomněla, protože jsem se o něj při jedné návštěvě sklepa bolestivě uhodila. Když jsem ho ale po několika týdnech hledala, nebyl tam. Zmizel.

Prohledala jsem každý kout, ale po stolku ani stopa. Napadlo mě, že se do sklepa mohl někdo vloupat, a proto jsem nechala vyměnit zámek. Přesto mi to nedalo spát – kdo by kradl starý poškozený nábytek?

Co zjistil bratranec?

Uběhl další týden a ze sklepa se ztratila velká encyklopedie, kterou jsem měla uloženou ve spodní polici. To už mi začalo být opravdu divné. Postupně mizely i další věci, bez jakékoliv logiky.

Bála jsem se o tom mluvit se sousedy, aby si nemysleli, že je z něčeho podezírám. Nakonec jsem se svěřila svému bratranci Luďkovi. Vždycky měl rád záhady a bral je s nadhledem, proto jsem věděla, že se mi nebude smát.

Po telefonu žertoval, že třeba ze sklepa vede tajná chodba, o které nikdo neví, ale když za mnou dorazil, byl překvapivě vážný. Prohlédl celý sklep, zkontroloval stěny, podlahu, i sousední kóje. Nic nenašel, ale věřil mi.

To pro mě bylo důležité – už jsem si totiž začínala připadat, jako bych si všechno vymýšlela. Než mě přišel navštívit znovu, zmizelo ještě pár knih a malý stoleček pod květiny. Tentokrát se Luděk rozhodl promluvit s ostatními nájemníky.

Zjistil věci, které mě pořádně vyděsily. Lidé mu vyprávěli, že kdysi dávno v tomhle domě žil podivín, prý nějaký okultista. V suterénu se tehdy konaly seance a rituály, které měly přivolávat duchy.

Podzemní prostory domu tehdy vypadaly jinak. Přesně v místech, kde byl dnes můj sklep, se údajně scházela ta tajemná společnost.

Něco zmizelo navždy

Jak mi to Luděk vyprávěl, cítila jsem mrazení v zádech. Přesto jsem se snažila zachovat rozum. Bratranec nakonec navrhl, abych nechala sklep vysvětit. Prý to nemůže uškodit. Souhlasila jsem.

O pár dní později přišel mladý, klidný kněz, který prostor pokropil svěcenou vodou, pomodlil se a pronesl krátké požehnání. Od té chvíle se všechno změnilo. Vzduch ve sklepě jako by se pročistil, světlo se zdálo jasnější a hlavně – už nikdy nic nezmizelo.

Jen ty věci, které se ztratily dřív, se nikdy nenašly. Možná zmizely do jiného světa, o kterém se neodvažujeme přemýšlet.

A já, ač nejsem pověrčivá, dnes při každém sestupu po těch chladných schodech cítím tichý respekt. Protože některá místa si pamatují víc, než bychom chtěli vědět.

Anna L., (55), Liberec