Ráda jsem si s muži pohrávala jako kočka s myší. Až jsem jednou narazila, ten chlap se mnou hrál stejnou hru.

Už na začátku střední to všechno začalo. V podstatě mě k tomu přivedla spolužačka Ivana, která byla stejné kvítko jako já.

Bydlely jsme spolu na intru ve městě, kde nás nikdo neznal, a nechaly se zlákat plakátem, na kterém stálo, že se bude konat na místním koupališti diskotéka.

„Budeme si dělat z kluků srandu,“ kamarádce svítily oči nadšením, „Já budu říkat, že se jmenuju Gertruda a ty Perchta, jo?“ A měly jsme úspěch, kluci nám skákali na špek. Zejména naše vymyšlené povolání na jatkách je fascinovalo. Byla to legrace! Co my těm klukům všechno nalhaly!

Konec ráje

Jenže všechno jednou skončí. Odmaturovaly jsme a naše cesty se rozběhly. Ivana se vdala kupodivu brzy, nedokázala jsem si představit, jak to ta holka zvládá – rodina, manžel, děti, plíny… Občas jsme si zavolaly a já poslouchala s hrůzou, jak bojuje s osudem.

Jednou dojde i na mě, říkala jsem si v duchu a bála se předem. Představa probdělých nocí kvůli usedavému dětskému pláči, přebalování a nekonečných vycházek s kočárkem mě vážně nelákala.

Dva lháři

Táhlo mi už na třicet a dál jsem si s muži ráda hrála. V práci a okruhu svého domova jsem si lhát netroufla, o to více jsem popustila uzdu své fantazii tam, kde mě nikdo neznal. A tak jsem jednou narazila na Adolfa. Byl úžasný!

Uměl tak báječně vyprávět o tom, kde všude byl a co všechno zažil. Musím ho ještě někdy vidět! Říkala jsem si, když mi dával své číslo do práce. – No! Dovolala jsem se do zoo, kde nikdo toho jména nikdy nepracoval. Bylo mi to líto.

Asi po třech letech jsem ho ale uviděla. Prodával párky v rohlíku v bufetu na rohu ulice. Dělal, že mě nevidí, když mu ale nějaký jeho kamarád řekl: „Kam koukáš, Lojzo!“ začala jsem se šíleně smát.

Došla jsem k němu a řekla mu: „Z toho si nic nedělej, já taky nejsem Eulálie, jak jsem ti tehdy řekla, a nedělám v jaderném výzkumáku!“ Několik minut jsme se oba smáli, a pak mě pozval do kina.

Blanka (59), Znojmo