Až když sestra našla násilnickému manželovi fotky milenky v telefonu, odhodlala se od něj odejít. A v tu chvíli jsem nastoupila já, jako její největší opora, a zařídila jí vše k tomu, aby už měla klid.

Nikdy jsem své sestře Daniele nezáviděla. Měla sice hezkého manžela, na fotkách se tvářili jako dokonalá rodina, ale já věděla, co se za tím úsměvem skrývá. Vdaná byla deset let a z toho posledních pět let proplakala.

Švagr ji dusil svými požadavky a výčitkami. „Proč jsi tak tlustá? Proč nejsi víc jako moje kolegyně?“ opakoval jí do zblbnutí. Přitom měla jen pár kilo navíc po porodu jejich druhé dcery.

On se mezitím předváděl v posilovně, kupoval si značkové oblečení a hleděl jen na sebe. Doma nedělal vůbec nic, ani šroubek neutáhl, ani poličku nepověsil. Všechno musela zařizovat ona, a ještě s úsměvem, aby mu nepokazila náladu.

Našla mu fotky jiné ženy v telefonu

Nejhorší ale bylo, jak se choval k dětem. Když holčičky plakaly, místo pochopení na ně křičel. Když se mu něco nelíbilo, praštil do stolu, nadával celé rodině. Moji rodiče ho nesnášeli, ale mlčeli, protože sestra vždycky tvrdila, že to zvládne sama.

Jenže nezvládala. Přestala se o sebe starat a vypadala jako chodící tělo bez duše. Pak se ale konečně stalo něco, co ji probralo. Našla mu v mobilu fotky jiné ženy. Nebyly to nahé fotky, ale dost intimní na to, aby pochopila, že to není jen kamarádka.

Když se ho zeptala, kdo to je, vysmál se jí. „Co je ti po tom? Ty už mě dávno nezajímáš.“ A tehdy to prasklo. Volala mi v noci, brečela do telefonu, že už nemůže, že se bojí, jak to zvládne s holčičkami sama. Okamžitě jsem sedla do auta a jela za ní.

A tak začala těžká cesta, na které jsem jí ale byla oporou. Začala jsem jí všechno zařizovat. Domluvila jsem právníka, našla jí malý pronájem kousek ode mě, aby nebyla sama. Během rozvodu jí dělal peklo. Vyhrožoval, že jí děti vezme, že skončí pod mostem.

Každé soudní stání bylo horší a horší, vždycky jsem s ní seděla v čekárně a držela ji za ruku. Byla vyhublá, ruce se jí třásly, ale oči měla najednou jiné, odhodlané. Věděla, že musí bojovat. Ne pro sebe, ale pro děti.

Jsem pyšná na to, jak jsme byly silné

Jednou u soudu ji slyšel, že nemá na poslední splátku advokáta. V ten moment se ušklíbl: „Vidíte, nemá ani na chleba, natož na děti.“ Okamžitě jsem vstala a s klidem mu řekla: „To se neboj. Ona na chleba mít bude.

A hlavně bude mít klid, který jsi jí ty nikdy nedal.“ Rozvod vyhrála, děti zůstaly s ní a on se odstěhoval ke své milence. Sestra rozkvetla a holčičky byly šťastné. A já vím, že jsem tenkrát udělala to nejlepší, co jsem mohla, byla jsem jí oporou.

Martina V., 63 let, Orlová