Můj muž ležel v nemocnici v umělém spánku a my ho všichni vnímali doma. I jeho kocour Felix provázel jeho ducha jako věrný nohsled a vrněl.
Byl to blesk z čistého nebe. Ve tři ráno můj muž zkolaboval a upadl do kómatu. Lékaři byli bezradní. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Když to ale tak zpětně probírám, musím říct, že takovou smrt si můj muž vždycky přál. Aby byla rychlá. Jeho přání se splnilo, pro nás, co jsme zůstali, to byl ale šok.
Stále s námi?
Všechny děti i vnuci se okamžitě sešli. Seděli jsme v obývacím pokoji a konverzace vázla. V televizi běžel program, který jsme nesledovali. Až najednou… šel film, který udeřil přesně na náladu naší smutné rodinné sešlosti. Zadívali jsme se.
S každou další minutou jsme byli více fascinováni dějem. Jednalo se o dívku v kómatu, která se zjevuje jako duch. Ten film dnes většina zná, my jej ale tehdy viděli prvně. Jmenuje se A co když je to pravda. Až do konce filmu nikdo z nás ani nedýchal.
Po jeho skončení zavládlo ticho, které prolomil vnuk slovy: „Dědo, jsi tady?“ Navzdory napjaté situaci jsme se všichni zasmáli. Humor, i když černý, nás ale brzy přešel. Tu noc jsem se probudila ve tři ráno. V tu dobu totiž manžel vstával, aby si píchl inzulin.
Slyšela jsem zřetelně, jak se zvedá z postele a těžkým krokem míří ke dveřím. Kocour Felix znal všechny rituály svého páníčka a byl vždycky v pravou chvíli na tom správném místě.
Připadala jsem si jako blázen, když jsem v sedm hodin večer, když začínaly v televizi zprávy, vyskočila z manželova křesla, a šla si přesednout do druhého. Byl to náš čas, kdy jsme se v obývacím pokoji společně dívali.
Odešli společně
Se znělkou zpráv jsem slyšela, jak se manžel blíží – jeho těžký krok, jeho sípavý dech. Kocour vyskočil a běžel radostně páníčka vítat. Dokonce se třel o nohy a stulil se na jeho křeslo tak, jak byl zvyklý na manželově klíně. A pak hlasitě předl.
Duch manžela se přestal projevovat až dva roky po jeho oficiální smrti. Přesně v tu dobu také zemřel jeho milovaný kocour. Myslím, že odešli spolu.
Věra (74), Znojemsko
Příběh je velmi dojemný. Jsem ráda, že Felix věrně doprovázel svého pána, je to nádherné pouto mezi člověkem a zvířetem.