Prožila jsem příjemnější chvíle, než jsem čekala.

Když jsem si loni v březnu zarezervovala malý apartmán u moře, měla jsem pocit, že dělám něco téměř nezákonného. Ne kvůli cestování, ale protože to bylo poprvé v životě, co jsem jela na dovolenou úplně sama.

Hledala jsem klid

Jsem už delší čas rozvedená, syn a dcera mají už své vlastní životy. Kamarádky jsou většinou zadané nebo mají starosti s vnoučaty. Proto jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Nechtěla jsem jet s cestovkou a nehledala all inclusive.

Přála jsem si najít místo, kde se nebudu muset nikomu přizpůsobovat. Budu tam jen já, moře, knížky a klid. Bez animačních programů, ale s domácími broskvemi na trhu a kavárnou, kde ráno hraje rádio staré hity.

Vybrala jsem si chorvatské městečko, kam jezdí spíš místní než turisté. První večer jsem měla sevřený žaludek. Seděla jsem u stolu na promenádě, kolem páry, rodiny, smích – a já sama s vínem a salátem. Trochu jsem litovala. Vypadala jsem, jako bych na někoho čekala.

Být sama neznamená být osamělá

Druhý den to už ale bylo jiné. Vzbudila jsem se bez budíku, šla jsem na pláž, kam chodili hlavně starší místní lidé. Nikdo mě nepozoroval. Nikdo nic nečekal. Ležela jsem, dívala se na vlny a v hlavě měla příjemné prázdno.

Začala jsem si užívat svobodu. Obědy jsem si dávala, kdy jsem chtěla. Na procházky jsem se nemusela s nikým domlouvat. Číst jsem si mohla až do noci. A nejkrásnější byly chvíle během koupání při západu slunce.

V moři jsem byla téměř sama, voda byla teplá, kolem vládlo ticho. Uvědomila jsem si, že být sama neznamená být osamělá. Znamená to být napojená: na sebe, na svět, na to, co cítím.

Po návratu se mě sousedka ptala, jestli jsem se tam sama nebála. Přiznala jsem, že první den trochu ano, ale pak už vůbec. A rozhodla jsem se, že si to už každý rok takhle zopakuji.

Petra L. (61), Praha