Vyrůstala jsem v době, kdy se u ženy cenila především schopnost starat se o děti i o manžela. A když jí to nešlo na jedničku, tak určitě někde dělala chybu.

Pochopitelně jsem po svatbě tento model bez reptání převzala. Byla jsem přesvědčená, že do práce budu chodit tak nějak samozřejmě a ve volných chvílích, správná hospodyňka si vždy nějaké najde, ještě k tomu zahradničit a čančat naši skromnou domácnost.

Přesně jak mi to celé roky vštěpovala moje maminka, která kdysi dostala ty samé instrukce od své matky.

Smutek jsem zaháněla jídlem

Musím uznat, že já jsem se celé roky poctivě snažila tuto představu ideální manželky a matky naplnit, jenže mi to moc nešlo.

Byla jsem snad až příliš divoká, a tak Karel neustále shledával nějaké nedostatky v tom, jak vedu domácnost, starám se o děti, a dokonce mu vadilo, že neumím pořádně vyžehlit jeho sněhobílé košile.

Dvacet let jsme spolu zápasili, mezitím vypustili do světa syna a dceru, a když ti odešli, občasné hádky vystřídalo tíživé dusno, které jsem zajídala vším, co mi přišlo pod ruku.

Jsem žena činu

Když mě Karel opustil, nebyla jsem zrovna v nejlepší psychické a fyzické kondici. Můj jediný pravidelný pohyb zahrnoval sprint k troubě, když se pálila pizza, a manévrování s nákupním vozíkem mezi regály, kde slevy přitahovaly davy jako magnet.

Ale protože jsem žena činu a také proto, že jsem doma už týden jedla pouze Nutellu, rozhodla jsem se vzchopit. Jako z udělání jsem právě ten den našla ve schránce leták na charitativní běh. „Změň svůj život během!“ sliboval, což mě pochopitelně zaujalo.

Ne snad že bych věřila v osvícení při prvních pěti kilometrech, ale říkala jsem si: „Když už utíkám před realitou, mohla bych u toho alespoň vypadat jako žena, které záleží na blahu lidstva.“

V den D jsem si ráno oblékla milované tepláky, které pamatují ještě éru aerobiku, a tričko, na kterém byl kdysi nějaký nápis. Jaký, to byste se museli zeptat pračky, která to triko měla po celé roky v péči.

Trochu jsem podcenila svou fyzičku

Připnula jsem si startovní číslo, přičemž jsem si nemohla nevšimnout, že moje sousedka Jana měla profesionální běžeckou výbavu, zatímco já vypadala jako účastnice sportovního dne v mateřské škole.

Zazněl startovní výstřel. Přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem asi trochu podcenila svou fyzičku. Lidé kolem mě vyběhli ladně jako gazely, zatímco já zápasila doslova o každý metr, mumlajíc: „To dáš… To dáš…“

Před čím to vlastně utíkám?

Po třetím kilometru mi došlo, že běh je vlastně taková metafora života. Nejprve člověk nadšeně vyrazí, plný bláhových ideálů a iluzí, aby rychle zjistil, že ta všední realita zkrátka bolí.

A nakonec pochopí, že pokud se chce někam dostat, musí prostě běžet dál, i když by si nejraději ve většině úseků zavolal taxíka. Když jsem se konečně úplně vyřízená blížila k cíli, napadlo mě, že možná neběžím jen proto, abych překonala sama sebe.

Možná utíkám před starými zklamáními, před Karlovým samolibým a podlým úsměvem, před tím, jak mi kdysi říkal „zlatíčko“ a dnes mě před přáteli označuje titulem „moje nebožka“.

Možná že dokonce utíkám i před tím, že takhle jsem si svůj dospělý život nepředstavovala.

Přispěla jsem na dobrou věc

Vždyť jsem kdysi měla tolik plánů, chtěla jsem změnit svět, vymyslet lék na nějakou vážnou nemoc a nosit oblečení, jaké se líbí mně, a ne to, co je právě v kurzu.

Toužila jsem být skvělou mámou, a stala se ze mě semetrika, která jen hlídala, zda mají děti napsané úkoly a jestli jsou dost oblečené, aby zase nenastydly. A pak jsem proběhla cílovou rovinkou. Lidé tleskali.

Děti rozdávaly medaile i certifikáty, na kterých stálo, že každý účastník svým startovným přispěl na důležitou dobročinnou sbírku. Na chvíli jsem měla pocit, že jsem úplně jiný člověk. Že jsem se znovu narodila a opět mám celý život před sebou.

I cesta může být cíl

A pro ten skvělý pocit jsem začala běhat každý den. Jen si už neoblékám tepláky z dob aerobiku, ale pohodlné legíny, a už to není jen běh.

Je to důkaz, že když člověk běží dostatečně dlouho, možná jednoho dne opravdu doběhne někam, kde mu bude líp. Alespoň já se o to teď snažím. A protože okřídlené rčení praví, že i cesta může být cíl, tak si tu svou cestu opravdu užívám.

Věra K., 54 let, Nymburk