Naše městečko zřejmě obcházejí keltští druidové. Nikdo tu nejde raději po setmění ven. Žádný člověk je sice neviděl, věříme na ně ale všichni.

Celý život bydlím na místě, kde na nedalekém kopci stávalo keltské hradiště. I když městečko žije moderním životem, zvláštní energie z dob pohanů se tu koncentruje. Například do restaurace u náměstí není radno chodit po půlnoci.

V té době se tam citelně ochladí, návštěvníci ustanou v hovoru, cítí se divně. Začnou se zvedat a platit a obsluha se snaží rychle zmizet. Kdo se zdrží do jedné, tomu se cestou domů něco stane.

V noci nevycházet

Až do třetí ráno není radno se pohybovat v ulicích. Odněkud se přivalí mlha a její cáry se procházejí po městě, jako by to byly mlžné postavy a všechno jim tu patřilo.

Už mnohokrát jsem tu pochodující mlhu pozorovala z okna, a za nic na světě bych nevyšla ven. Jednou mě navštívil bratranec z Prahy. Tomáš se pověrám vždycky náramně smál. Byl zrovna úplněk, a my se začali bavit na dané téma.

Tomáš se ušklíbl a pak se vydal v noci na místo, kde keltské oppidum stávalo. Netrpělivě jsem ho vyhlížela celou noc z okna a modlila se. Přiběhl až ráno s očima navrch hlavy.

Byl to sen?

Došel na místo, kde úplněk krásně osvětloval krajinu, a usadil se na balvanu. Pak se ho prý zmocnila síla, která mu nedovolila se pohnout. Z lesa vyběhly toulavé kočky, po nich vyšel jelen s laní, pak další lesní zvířata.

Procházela kolem něj, jako by tam nebyl. Nakonec proletěla sova a usadila se na stromě. Nad paloukem se začaly vznášet mlžné postavy. Tak tomu bylo, dokud nezačala padat rosa. Ta ho probrala z polospánku, do kterého upadl. Všechno kolem zmizelo. Bratranec Tomáš se začal třást zimou, vstal a běžel rychle z kopce ke mně domů.

Marta (74), střední Čechy