Závěr povinné školní docházky byl pro nás kdysi ovlivněn zlým člověkem.

Ne každá vzpomínka na školu bývá příjemná. V osmé třídě jsme kdysi dostali jako třídního profesora muže, kterého se všichni báli. Jmenoval se Sýkora, byl až nesmyslně přísný a nespravedlivý.

Obzvlášť si zasedl na dívky a nejvíce na mě a moji nejlepší kamarádku Irenu. Učil češtinu a dával vždy horší známky, než jaká byla skutečnost. Tvářil se přitom škodolibě.

Na žádný třídní sraz nikdy nepřišel

S Irenou jsem pak chodila i na střední ekonomickou školu. Tam už jsme žádného zlého kantora nebo kantorku nepotkaly. Po celý život jsme zůstaly kamarádkami. Společně jsme chodily i na třídní srazy, které se konaly pravidelně každý pátý rok.

Vzhledem k tomu, že většina spolužáků zůstala v rodném Liberci, nebylo nikdy složité takový sraz zorganizovat. Na některé z nich přicházeli i bývalé učitelky nebo učitelé.

Třídní Sýkora se ale nikdy neobjevil a co jsem věděla, tak nepřišel nikdy ani na žádný sraz jiné třídy. Později jsem se dozvěděla, že Sýkora zemřel, prý ho zradilo srdce v pouhých sedmapadesáti letech.

Nikomu to nebylo moc líto, dokonce se objevily vtípky ve smyslu, že je to divné, protože bývalý třídní žádné srdce neměl.

Brali jsme to spíš jako spravedlivý zásah osudu, jakkoliv nepěkně to zní. V paměti se přitom znovu vynořily všechny ty trpké chvíle v osmé a deváté třídě.

Setmělo se a ve dveřích stál duch!

Sraz, na kterém se přihodilo něco děsivého, se konal po třiceti letech od ukončení základní školy. Ze spolužáků přišli skoro všichni, až na pár výjimek.

Rozhodli jsme se tentokrát nepořádat akci v obvyklém salonku restaurace, ale přímo v budově školy, která stále sloužila svému účelu. Byla už dost modernizovaná, přesto sraz oživil některé dávné vzpomínky.

Bavili jsme se samozřejmě i o Sýkorovi. S Irenou jsme se pak šli projít po chodbách školy a vystoupaly jsme po schodech do posledního patra. Náhle jsem se začala z neznámých důvodů cítit stísněně.

Neušlo mi, že také Irena zbledla a znejistěla. Zničehonic nás ovanul proud studeného vzduchu. Ačkoliv bylo jarní odpoledne, připadalo mi, že se kolem nás stmívá. Obě jsme tlumeně vykřikly, když se náhle otevřely dveře jedné třídy.

Ve dveřích se objevila nejasná postava, ve které jsme po chvilce spatřily třídního Sýkoru. Hrůza nás ochromila natolik, že jsme nebyly schopné dát se na útěk. Hleděli jsme na neoblíbeného učitele a on se díval na nás.

Měly jsme ostatním tlumočit jeho slova

Stály jsme tam jako dvě provinilé školačky a když nám Sýkora ukázal, ať jdeme k němu blíž, uposlechly jsme. Bály jsme se toho přízraku mnohem víc než tenkrát skutečného učitele.

Čekaly jsme, že na nás promluví stejným posměšným tónem, ale nestalo se tak. Všimla jsem si, že duch se tváří spíš smutně. Zaslechly jsme tichý šepot. Třídní se nás ptal, jestli ho opravdu nikdo neměl rád.

Irena si dodala odvahy a odpověděla, že skutečně neměl. Duch začal vysvětlovat, že tehdy prožíval nešťastné období a neprávem se proto mstil na žácích. Naléhal na nás, abychom ostatním spolužákům tlumočili jeho omluvu.

Pak se přízrak začal vytrácet a kolem nás zase bylo normální denní světlo. Několik minut jsme s kamarádkou ještě stály na chodbě, než jsme se vrátily k ostatním.

Pokoušely jsme se Sýkorova slova sdělit ostatním, ale nikdo nás nebral vážně. Dodnes si všichni myslí, že jsme byly opilé nebo si dělaly legraci. Irena mi ale může dosvědčit, že se nám to opravdu příhodilo.

Milada N., (55), Liberec