Rodiče nedokázali vydýchat, že jsem jako velmi mladá otěhotněla. Když mě táta vyhodil z domu, myslela jsem, že už s nimi nikdy nepromluvím.

Měla jsem úplně obyčejné dětství, žádný život v luxusu, ale ani nic tragického. Máma učila na základce, táta pracoval v dílně. Měli jsme malý domek na okraji města a já jsem si žila celkem spokojeně.

Rodiče jsem měla ráda a myslela jsem si, že i oni mě. Všechno se změnilo, když mi bylo devatenáct. Byl to rok, kdy jsem se poprvé bláznivě zamilovala.

On byl o osm let starší, svobodomyslný, trochu bohém a rozhodně podle mých rodičů nebyl ten pravý. Jako by to nestačilo, otěhotněla jsem. Nechtěla jsem to skrývat, naopak, byla jsem vyděšená, ale i nadšená.

Cítila jsem, že to dítě je dar, i když přišlo nečekaně. Ale když jsem to oznámila doma, všechno se zlomilo. Máma mi vlepila facku a já zůstala stát v obrovském šoku.

Táta jen seděl v křesle, díval se skrz mě a pak řekl: „Tak si sbal věci a běž za ním. Tady pro tebe už místo není.“

Prý jsem jim zničila život

Nevěřila jsem vlastním uším. Myslela jsem, že přehání, že si to rozmyslí. Ale on vstal, šel do předsíně a začal mi tahat tašku ze skříně. Máma jen stála a plakala. Mluvili o hanbě, o zklamání, o tom, jak jsem jim zničila život. Že jsem nevděčná.

Že jestli jsem si vybrala jeho, tak ať s ním žiju. A já šla. Začátky byly těžké. Ten muž, kvůli kterému mě rodiče vyhodili, nakonec také zmizel, sotva jsem porodila. Zůstala jsem sama s malou holčičkou v náručí, v podnájmu, na který jsem neměla.

Ale rodičům to bylo samozřejmě jedno a já je nechtěla kontaktovat, protože bych si jistě vyslechla, že jsem si o to koledovala. Neměla jsem nikoho, na koho bych se obrátila, když mi bylo nejhůř.

Máma mi napsala dopis

Ale já se snažila jít dál, už kvůli své dcerušce. Uplynulo víc než šestnáct let. Dcera rostla, byla veselá, chytrá, krásná. A já už se mezitím smířila s tím, že mám rodiče jen biologicky. Až jednoho dne mi přišel dopis.

Rukou psaný, s roztřesenými písmeny. Máma psala, že táta má Alzheimerovu chorobu, a že ona už péči o něj nezvládá. Také mi psala, že každý den brečí, protože se jí po mně stýská. A že by chtěla mít alepsoň fotky své vnučky.

Chodila jsem o ně pečovat

Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy mě rodiče vyhodili, ale pak jsem se podívala na svou dceru a došlo mi, že kdybych ji někdy potřebovala, chtěla bych, aby přišla. Začala jsem tedy k rodičům jezdit a starat se o ně.

Maminka zestárla, táta mě nepoznával a já se jim snažila odpustit. Ne proto, že by si to snad zasloužili, ale protože jsem nechtěla v sobě dál nést hořkost.

Jaroslava Č., 54 let, Chrudim