Můj život byl roky až k uzoufání stejný. Žila jsem sama, chodila jen do práce a zase z práce a vůbec by mě nenapadlo, že to můžu změnit.

V takových chvílích jsem se ptala sama sebe: „Copak mě už nic pěkného nečeká?“ Pak jsem ale viděla v televizi film o ženě, která jednoho dne opustila vše, co měla, a vydala se jen s batohem na zádech na cestu do neznáma.

Ne, nenašla jsem v sobě tolik odvahy, abych ji následovala, ale přece jen mě tento příběh inspiroval. Řekla jsem si, že si o nejbližším víkendu vyrazím někam, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Jen sama se sebou

Odjela jsem vlakem do Českého Krumlova a našla si tam ubytování na pár dnů. Sobotu i neděli jsem prochodila po tomto krásném městě, když jsem byla unavená, zastavila jsem se v kavárně na dobrou kávu a v poledne si dala oběd v restauraci.

Byla jsem jen sama se svými myšlenkami, takže jsem si ujasnila, kam se chci v životě dál ubírat.

Začali jsme se vídat

Když jsem se vrátila domů, můj svět už nebyl takový jako dřív. Věděla jsem, že chci zažít ještě mnoho věcí a oživit stará přátelství.

Zavolala jsem kamarádce, s kterou jsem už několik měsíců nemluvila, a dokonce jsem napsala textovku Mirkovi, který mě kdysi zval na schůzku.

A světe div se, Anička byla moc ráda, že jsem se jí ozvala, a hned jsme spolu začaly plánovat dovolenou. Mirek byl šťastný, že mě může opět vidět, a protože jsme ani jeden neměli partnera, začali jsme se setkávat pravidelně.

Život je příliš krátký

Než se sešel rok s rokem, já a Mirek jsme tvořili pár a za další dva roky byla svatba. Od té doby jezdíme do Krumlova pravidelně.

Vždy si tu uděláme kratičkou dovolenou, to proto, abychom si připomněli, že je život příliš krátký na to, abychom jej trávili jen prací a koukáním na televizi. A že pokud někdo touží po lásce, tak by jí měl jít naproti.

Zuzana V., 59 let, Brno