Měla jsem těžký život, ale se ctí jsem to vydržela. Tchyně se ke mně chovala všelijak, manžel pil. Ovšem syn se naštěstí vydařil.

Soužití s tchyní nebylo nic, na co bych ráda vzpomínala. Nějakou dobu jsme v jejím malém rodinném domku s manželem i bydleli. Nedalo se to vydržet. Byla to absolutní velitelka.

Jakmile jste řekli, udělali nebo si, řečeno jen s malou nadsázkou, pomysleli cokoli jiného, než schvalovala, byl oheň na střeše. Nedalo se tam ani dýchat.

Vlastně ani sedět, protože pokud jsem si na chvíli sedla, začala vzdychat, co má práce – a je na to sama, nikdo jí nepomůže. Těšila jsem se, až se s Pavlem přestěhujeme s naším dvouletým synkem Kamilem do vlastního bytu, ale žádné vysvobození to nebylo.

Pavel v té době pil už tolik, že se to s rodinným životem neslučovalo. Byla jsem tak naivní, že jsem doufala, že mi tchyně pomůže, domluví mu. Byl to přece její syn a drasticky ničil sebe, své manželství, děsil synka.

Bláhově jsem ji o to poprosila. „Jestli chlastá, tak chlastá kvůli tobě,“ zakrákorala v odpověď. „Říkala jsem mu, aby si tě nebral, že dělá hroznou chybu.“

Nevychází

Jen jsem zalapala po dechu. Na vysvětlenou − můj muž byl alkoholik po svém zesnulém otci, který zemřel na cirhózu jater. Pochopila jsem, že jsem na všechno sama, a podle toho jsem se zařídila, i když to bylo chvílemi k nepřežití.

Rozvedla jsem se s Pavlem, který mi „za odměnu“ nedával na malého ani korunu, takže jsem, jak se říká, padala na ústa. Ale vydržela jsem. Musím říct, že jsem na sebe pyšná. Kamil vystudoval, oženil se s milou dívkou, narodily se jim dvě krásné holčičky.

Na bývalého manžela, který už zemřel, a na bývalou tchyni se pokouším celý život zapomenout. Ale není to tak jednoduché. Nebydlí daleko a doneslo se mi, že je na tom zdravotně velice špatně, už ani nevychází. Nedalo mi to.

I přes odpor jsem se vypravila do jejího rodinného domku, kde jsem strávila několik neradostných let.

Zachráněná

Ležela v posteli, tiše naříkala. Když mě spatřila, pokusila se o úsměv. Šeptala, že si stěží dojde na záchod a cesta na nákup do vedlejší ulice je pro ni jako pro jiného maraton. Vypadala hrozně, na umření. Neváhala jsem ani minutu a zavolala sanitu.

Ačkoli jsem ji celé roky nenáviděla, najednou mi jí bylo líto. Navštívila jsem ji v nemocnici. Vypadala už o něco lépe. V nemocnici jí diagnostikovali infarkt, sanita ji přivezla za minutu dvanáct. Zachránila jsem jí život.

Dívala se na mě úplně jinýma očima než dřív. Chytila mě za ruku a zašeptala: „Děkuji.“ Po chvíli dodala: „Promiň. Vím, že jsem ti ublížila.“ Potom jsme se na sebe, poprvé v životě, upřímně usmály.

Jindřiška (60), Brno