Až po půl roce jsem si pro sebe našla vysvětlení toho, čemu oči odmítaly věřit.

V mládí jsem prožila dobu, kdy jsem se bála, že v našem domě straší. Nadpřirozené síly se opravdu jistým způsobem projevily, ale pochopila jsem, že neměly v úmyslu mi ublížit.

Dnes je mi přes šedesát, tehdy mi bylo o čtyři desetiletí méně. Nastoupila jsem do svojí první práce a byla jsem bez partnera. Tajně jsem však milovala Aleše, kterého jsem znala od dětství a který bydlel o dvě ulice dál.

Napřed zima, potom horečka

Moje starší sestra Ivana už měla vážnou známost a plánovala svatbu. Já jsem v oblasti vztahů byla celkem nezkušená. Přála jsem si vzít jednou Aleše, ale věděla jsem, že je to spíš sen. Příliš jsem si nevěřila.

Jedno jarní odpoledne se vydali rodiče na návštěvu a Ivana byla se svým přítelem. Zůstala jsem sama doma. V duchu jsem si jako obvykle představovala, že jednou rodičům představím Aleše jako svého nastávajícího.

V tom mě v zátylku zamrazilo od závanu ledového vzduchu. Hned nato jsem se cítila, jako bych dostala náhlou horečku. Vůbec jsem neměla tušení, co se to se mnou děje.

Pomyslela jsem si, že se mě zmocnila nějaká nemoc. Celá ta situace se několikrát opakovala, nejprve ledové zamrazení, pak horkost v těle. Byla jsem z toho celá zmatená.

Zamířila jsem do svého pokoje, abych se uklidnila a třeba i chvíli prospala. V kuchyni jsem se zastavila pro něco k pití. Můj zrak padl na nástěnný kalendář, který tam visel. Nevěřila jsem tomu, co jsem spatřila!

Stalo se to ještě dvakrát

Ačkoliv byl duben, kalendář byl otočený na listopad. Nedávalo to smysl. Neviděla jsem důvod, proč by ho někdo z rodiny otáčel. Napadlo mě jedině, že se někdo chtěl třeba podívat na něco do budoucna, ale k tomu přece stačí zvednout list.

Přetočila jsem kalendář zpátky na duben a pak jsem si šla lehnout, jak jsem plánovala. Spala jsem asi hodinu a cítila jsem se po probuzení lépe. V kuchyni jsem však znovu zažila šok, vlastně ještě větší: kalendář byl opět přetočen na listopad.

Zvažovala jsem všechny možnosti včetně těch nesmyslných – jako třeba že v domě je nějaký vetřelec, který mě chce vyděsit. Napadlo mě také, že se vrátila sestra a dělá si ze mě legraci.

Ani jedna ta varianta ale nebyla pravděpodobná. Rozumné odůvodnění, proč kalendář opět ukazoval listopa, jsem však nenašla. Jako předtím jsem ho zase přetočila na duben. Při další mojí návštěvě kuchyně však znovu ukazoval listopad!

Byly to nějaké dobré síly?

Když se rodiče tenkrát vrátili domů, tak mi tu záhadu nevěřili. Posměchu jsem se dostala i od sestry Ivany. Už se to neopakovalo, kalendář dále ukazoval, co měl, já jsem si na to ale pokaždé v kuchyni vzpomněla. Potom přišel skutečně listopad.

Hned první den toho měsíce patřil k mým nejšťastnějším v životě. Aleš mě totiž oslovil a pozval mě na večeři. Připadala jsem si, jako bych se vznášela na růžových obláčcích. Během té večeře jsme oba dospěli k závěru, že spolu chceme být.

Na svatbě Ivany mi pak Aleš řekl, že takhle by si jednou představoval i naší veselku. Ta se do půl roku skutečně odehrála. S Alešem jsem dodnes, máme spolu syna a dceru a už jsou z nás prarodiče.

Událost s kalendářem si vysvětluji tak, že moje fyzická slabost tehdy souvisela s trápením kvůli lásce – a nějaká tajemná síla mi tím otáčením listů dala najevo, že mám být trpělivá.

Ačkoliv mi to ani dnes nikdo nevěří, dokonce ani Aleš ne, tak ten kalendář mám uložený na památku mezi nejcennějšími věcmi.

Věra L. (60), Opava