Když jsem ji dostala jako dárek, netušila jsem, že se mi do domu nastěhuje škodolibý duch. Dnes už se všemu směju společně s tou babou!

Mám moc ráda tajemno a hlavně se ráda obklopuju různými magickými předměty. Doma mám plno knih a časopisů o ezoterice a každý večer, když se setmí, zapaluji svíčky a pouštím si hudbu, při které medituji.

Také jsem si pořídila černou kočku, dostala jméno Miriam. Před lety mi k padesátinám koupila dcera postavičku čarodějnice − nejspíš proto, že už jsem jí taky začínala být.

Vzala jsem to samozřejmě jako vtip a čarodějnici jsem pověsila na místo, aby měla přehled nad veškerým děním v mé maličké domácnosti.

Škodolibá

To, že se čarodějnice umí smát, když má v sobě baterky, to jsem samozřejmě věděla. To mi dcera hned slavnostně předvedla, když mi ji dávala. Jenže pak jsem zjistila, že ta figurína reaguje naprosto nevyzpytatelně. Smála se jen tehdy, když se někomu něco stalo.

Byla škodolibá. Poprvé se začala sama od sebe šíleně smát, když jsem nechtěně šlápla kočce na ocas. Miriam zavřeštěla a čarodějnice dostala záchvat smíchu. Kočka neměla čarodějnici ráda, už předtím na ni vrčela a syčela.

Jsem stejná?

Jak čas šel, Miriam mě opustila, a já zůstala s čarodějnicí sama. Po večerech jsem si s ní povídala, pak už to bylo i přes den. Nakonec jsem s ní konzultovala i různé problémy.

Samozřejmě mi neodpovídala, měla jsem ale dojem, že mi naslouchá a ve chvilkách zamyšlení mě napadaly věci, které jako by nebyly z mé hlavy. Začala jsem být taky zlomyslná. Hlavně na svého zetě, když mi třeba přišel něco opravit.

Jednou mi věšel záclony a spadl ze štaflí. Mohla jsem se potrhat smíchy, a když jsem už nemohla a smát se přestala, začala se smát moje čarodějnice. Baterky už musí mít dávno vybité, smích ji ale neopouští.

Slávka (66), Tábor