V krajní situaci se mohou odehrávat věci, které jsou nám nepochopitelné.

Měla jsem štěstí, že jsem prožila dětství a mládí v hodně početné rodině. Bylo nás celkem pět sourozenců, kromě mě ještě dva bratři a dvě sestry.

Dobře jsme si rozuměli i v dospělosti. Všechny rodinné oslavy a sešlosti se konaly v poměrně velkém okruhu lidí. Ze všech nejbližší mi byl ale můj starší bratr Viktor.

Šlo to bohužel rychle

Nedlouho po svých pětačtyřicátých narozeninách Viktor těžce onemocněl. Poté, co mu několik týdnů bylo opravdu zle, ukázalo odborné vyšetření, že má v těle zhoubný nádor. Jednalo se bohužel o rakovinu slinivky, tedy tu nejhůře léčitelnou.

Na Viktorovi, který byl vždy hodně aktivní a optimistický, byla vidět drsná změna. Znala jsem svého bratra ale natolik dobře, abych věděla, že se i přes nepříznivé okolnosti jen tak nevzdá. Bohužel odhodlání v podobných případech nestačí.

Samotnou mě šokovalo, jakou rychlostí nemoc postupovala. Za měsíc a půl už musel být Viktor trvale v nemocnici. Pomalu přestával být schopen i normálně mluvit, natolik ho rakovina krutě změnila.

Nakonec byl se svým souhlasem umístěn do hospicu, aby tam strávil poslední týdny života. Denně jsme se u něho všichni střídali. Chodila jsem za ním i v době, kdy už přestal kvůli silným dávkám morfia vnímat realitu.

Brala jsem to jako nesouvislou větu

Během jedné z posledních návštěv jsem byla u Viktora u jeho lůžka sama. Bratr měl nepřítomný pohled. Potom se na jeho tváři objevil bolestivý výraz. Za chvilku se na mě podíval a zdálo se, že je plně při vědomí.

Se smutkem v hlase pronesl, že do naší rodiny jeden člověk přijde a tři lidé odejdou. V tu chvíli jsem Viktorovům slovům nepřikládala význam.

Myslela jsem si, že je to jen další nesouvislá věta, jakých jsme od něho slyšeli v tomto kritickém stavu spoustu. Měsíc poté, co Viktor zemřel, mi starší dcera oznámila, že čeká dítě.

Byl to pro ni zázrak po letech marných pokusů o otěhotnění. Po smutku z bratrovy smrti tak přišla první dobrá zpráva. Nedala jsem si ji ale tehdy ještě do souvislosti s tím, co mi říkal Viktor v hospicu.

Skutečně tři odešli

V naší rozvětvené rodině následovala tři úmrtí. Neteř se stala obětí autonehody. Zemřela po několika dnech, kdy ji v nemocnici udržovaly při životě přístroje. Po třech měsících se tak celá rodina znovu sešla na pohřbu někoho z příbuzenstva.

Bylo to o to horší, že neteř byla mladá, svobodná a její smrt naprosto nečekaná. Rodinné tragédie pak pokračovaly v rychlém sledu. Na mrtvici zemřela tchyně mého syna. Právě na jejím pohřbu jsem si vzpomněla na Viktorova slova.

Už jsem jim přikládala důležitost a brala jsem je jako předpověď. Bála jsem se, kdo bude tím třetím člověkem, který „odejde“. O tom, co bratr říkal, jsem raději s nikým nemluvila, abych nešířila paniku.

Současně jsem si ale už byla jistá, že tomu, co se má stát, nezabráním. Došlo k tomu za další tři týdny, když zeť jedné z mých sester spáchala sebevraždu skokem z desátého patra.

Vážné psychické problémy měla už předtím, přesto nikdo nepředpokládal, že dospěje k tomuto osudovému rozhodnutí. Pak už se nic špatného nestalo, ale já dodnes zachvěji hrůzou, když si připomenu tu Viktorovu předpověď.

Jsem přesvědčena, že v době, kdy se lidé ocitnou na přechodu mezi životem a smrtí, mohou vidět do budoucnosti. To, jak se bratrova slova naplnila, mě v tom už napořád utvrdilo.

Anna S., (58), Praha