Jednu dobu mě trápily deprese. Byla jsem čerstvě rozvedená, cítila jsem se osamělá. K táboráku se mi nechtělo. Před deseti lety jsem si připadala vyždímaná jako citron, odepsaná, do starého železa.

Zajímavé je, že dnes se cítím omládlá, optimistická, těším se na každý den. Náhle jsem plná chuti do života. Důvod jistě uhodnete: za tím vším je muž. Jenže v době, o které chci vyprávět, jsem byla sama jako kůl v plotě.

Osamělá, smutná, rozvedená ženská, které se blíží padesáté narozeniny. Tehdy jsme byly s dcerou na chatě, jen my dvě. Pamatuji si, že létali svatojánští broučci. Okouzleně jsem je pozorovala. Přicházel večer, krásný jako z pohádkové knížky.

Dcera se chystala k řece, mládež pořádala táborák. Seděla jsem před chatou na lavičce a zírala pánubohu do oken. Když dcera viděla, že jsem v zajetí chmurných myšlenek, lákala mě, ať jdu s ní. „Prosím tě,“ řekla jsem, „bude tam mládež.

Byla bych jim k smíchu.“ Dcera nedala jinak. Žadonila tak dlouho, až mě to přestalo bavit. Přehodila jsem přes tričko starý svetřík a vydaly jsme se k řece. Oheň praskal, plameny šlehaly k černé obloze.

Sešli se tu tři kytaristé, jeden z nich lehce prošedivělý. Zaujal mě na první pohled: lehce zarostlý, husté vlasy. Zřejmě byl z účastníků sešlosti kolem ohně nejstarší. Spolu se mnou. Všimla jsem si, že i on po mně pokukuje.

A jednou na mě dokonce přátelsky mrkl. Zpíval pěkně, sametovým hlasem, písničky, které jsem důvěrně znala už jako malá holka. Seděla jsem se zavřenýma očima, naslouchala praskání ohně a příjemným melodiím.

Zasnila jsem se. Pak kytary ztichly a jeho hlas se najednou ozval zblízka. Přisedl si vedle mě. „Proč nezpíváte?“ zeptal se bez jakýchkoli úvodů. Odsekla jsem, že mi vůbec není do zpěvu. Odpověděl s údivem: „Proč? Jste přece tak hezká.

“ Zírala jsem na něho s údivem. Bylo mi bezmála padesát a hezká jsem si nepřipadala ani za mák. Exmanžel mi utekl s blondýnkou, které bylo sedmadvacet, to člověku potom klesne sebevědomí a půvabný si opravdu nepřipadá.

A ještě ke všemu jsem si oblékla staré potrhané džíny, dceřino tričko s obrázkem, které odložila už dávno, a svetr nápadně podobný teplákové bundě. „A že vás manžel pustí takhle samotnou, to se o vás nebojí?“ vyslýchal mě můj nový objev.

Hned tedy vyšlo najevo, že jsme oba rozvedení a že se oba cítíme osamělí. „Nikdy už mi nikdo neuvaří svíčkovou,“ naříkal můj společník napůl žertem.

A tak jsem mu o týden později přivezla veliký hrnec svíčkové, on mi za to zazpíval písničku, kterou složil jen pro mě.

Dobře že jsem se nechala přemluvit a k táboráku šla. Praskání ohně mi přineslo velkou lásku. Alice J. (58), Kroměříž .