Neměli jsme tušení, proč má najednou náš potomek špatné známky.

Učení vždy našemu synovi Vojtovi šlo, nikdy jsme ho do plnění školních povinností nemuseli nutit. Měl také spoustu zájmů a já jsem vždy byla přesvědčena o tom, že to jednou daleko dotáhne.

Celou základní školu absolvoval se samými jedničkami. Věděla jsem, že přechod na středoškolské studium přináší komplikace, ale v případě Vojty se to naštěstí nepotvrdilo.

Místo jedniček čtyřka

Pro Vojtu byla i dvojka vlastně známka, která se mu nelíbila, protože ji považoval za částečný neúspěch. První rok na střední škole ji míval jen zřídka. Pak přišel druhý ročník, ve kterém jeho třída dostala nového profesora na češtinu.

Něco nebylo v pořádku, protože právě v českém jazyce se syn začal rapidně zhoršovat. Najednou to nebyly jedničky, ale dvojky nebo dokonce trojky.

Na třídní schůzky chodil manžel a když zašel za češtinářem, neměl z něho dobrý pocit. Zdálo se mu, že je proti Vojtovi z nějakého důvodu zaujatý. A s manželem mluvil vysloveně nepřátelsky, aniž by mu můj muž k tomu dal nějaký důvod.

Ani Vojta profesora nijak neprovokoval, takže to byla záhada. Když potom za slohovou práci dostal dokonce čtyřku, byl z toho hodně špatný. Důvodem bylo údajně to, že se nedržel tématu. Rozhodla jsem se, že se na toho češtináře zajdu podívat sama.

Tváří v tvář mi bylo vše jasné!

Manžel mě chtěl doprovodit, protože věděl, jak bývám nepříjemná, když se rozzlobím. Já jsem to odmítla. Jakmile jsem stanula češtináři tváří v tvář, všechno mi okamžitě došlo, protože jsem ho znala.

Jednalo se o mého spolužáka z gymnázia, který se o mě několikrát neúspěšně ucházel a vždy dostal košem. Muselo mu dojít, čí je Vojta syn a jakmile ho dostal do své kantorské moci, začal se mstít.

Zachovala jsem chladnou hlavu a pohrozila profesorovi, že všechno budeme řešit veřejně – můj bratr měl totiž funkci na radnici.

Pomohlo to, Vojta začal znovu nosit jedničky a ve třetím ročníku dostala třída na češtinu jinou profesorku, takže byl definitivně klid.

Iveta S. (55), Praha