Až po letech jsem zjistila, že věštba se zakládala na pravdě.

Měla jsem tenkrát po maturitě a nechala jsem se jednou kamarádkou zlákat k návštěvě kartářky. Podobným věcem jsem nikdy moc nevěřila a spíš jsem si z nich dělala legraci.

Od kartářky jsem se dozvěděla, že mě čeká skvělá budoucnost a že následující zimu potkám svého osudového muže. Stát se tak mělo na jednom plese.

Na plese jsem ho nenašla

Nebrala jsem předpověď vážně, i když v podstatě vycházela. Přijali mě do práce na vytoužené místo, k tomu by však určitě došlo i bez nějaké věštby. Tanec nebyl zrovna mojí zálibou, takže na plesy jsem nechodila.

Udělala jsem však přece jen výjimku v případě mé o rok mladší sestřenice, když měla svůj maturitní ples. Oslovilo mě celkem dost mladých mužů, ale nic z toho nebylo.

Zanedlouho poté nastoupil do práce nový kolega, já se do něho zamilovala a za čtyři měsíce jsme se vzali. Narodily se nám dvě děti, manželství ale moc šťastné nebylo.

Můj muž se zamiloval do jiné ženy a ze mě se stala samoživitelka se dvěma dětmi. Nebýt rodičů, asi bych tu situaci moc nezvládala.

Vzpomínky přinesly překvapení

Když děti vyrostly a rozletěly se do světa, začala jsem se rozhlížet, s kým bych strávila zbytek života. Do té doby jsem měla několik krátkodobých známostí, které nikam nevedly. Zkusila jsem to přes inzerát. S jedním z mužů, kteří mi odpověděli, jsme si dali rande.

Dopadlo to dobře a s Martinem jsem začala chodit. Vzpomínali jsme na naše mládí a já Martinovi vyprávěla o té kartářce. Oba jsme pak zůstali v šoku.

Zjistili jsme totiž, že právě na tom maturitním plese mé sestřenice byl tenkrát Martin také. On si dokonce vybavil, že mě žádal o tanec a já odmítla. Kartářka měla tedy pravdu.

Skutečně jsme se potkali a Martina považuji opravdu za svého osudového muže. Jsem s ním dodnes. Občas si kladu otázku, jaký život jsem mohla mít, kdybych tenkrát jeho žádost o tanec neodmítla.

Tereza S. (59), Brno