Za některé typy chování lidé nemohou, ale my to zjistíme až později.

Moje dcera Zuzana byla bezproblémovým dítětem. Ze školy nosila skoro samé jedničky, nikdy neměla žádné průšvihy.

V patnácti letech se ale začala dramaticky měnit. Myslela jsem si, že je to přirozený průběh puberty a také jsem to přikládala rozvodu s manželem a rozbití rodiny.

Obvinil mě, že to nezvládám

Manžel se odstěhoval a my jsme se Zuzkou žily samy. Vnímala jsem, jak tu situaci dcera těžce nese. Z dříve tak živé dívky se stala uzavřená a mlčenlivá bytost. Její povaha se začala měnit k horšímu.

Nabízela jsem se se všemi druhy pomoci, ale ona to ignorovala. Na gymnáziu, kam nyní chodila, měla zameškané hodiny. Bylo jich tolik, že jí po prvním ročníku vyhodili.

Kontaktovala jsem bývalého manžela, aby se Zuzkou promluvil. Vzal to jako důkaz toho, že jsem neschopným rodičem a obvinil mě, že za problémy dcery mohu já.

Nabízela jsem mu, ať se k němu Zuzana přestěhuje, o tom ale nechtěl vůbec slyšet. Její problémy jsem tedy musela dál řešit sama a bylo to čím dál tím složitější.

Cítím se jako v pasti

Zuzka nastoupila na jinou školu, kde se trochu zklidnila. Maturitu ale zvládla až na druhý pokus. V té době byla stále nepříjemnější a hraničilo to i s fyzickou agresivitou. Neměla jsem moc sil, abych s tím něco udělala.

Několikrát přišla domů opilá, někdy byla přes noc pryč a já nevěděla, kde je. Vyvrcholilo to tím, že jsem ji našla jednoho dne v koupelně v bezvědomí. V nemocnici zjistili, že se předávkovala drogami.

Bylo jasné, že se Zuzka musí léčit. Psychiatr odhalil, že má hraniční poruchu osobnosti. Zpětně si vyčítám, že mě to mohlo napadnout dřív, ačkoliv by se zřejmě toho moc nezměnilo.Zuzka dnes žije v jiném městě s nějakým pochybným přítelem.

Je jí třicet a má za sebou dva pokusy o sebevraždu. Pro mě je to past, ze které se nikdy nedostanu a se kterou nemohu nic dělat. Přála bych si jen, aby byla šťastná, ale nevím, zda je to s její nemocí vůbec možné.

Dana R. (58), Praha