Jeden nápadník mě zklamal, druhý byl trpělivý a jsem s ním dodnes.

Ve svém prvním zaměstnání jsem se potýkala s problémy a sebedůvěrou. To, co mým kolegům a kolegyním ve firmě trvalo hodinu, já dělala tři. Byla jsem z toho nešťastná, ale nevzdávala jsem se.

Víc než projev mé neschopnosti nebo spíš nezkušenosti mě mrzel chladný přístup ostatních. Jako benjamínek kolektivu jsem byla snadným terčem.

Jediným, kdo se mi zdál být výjimkou, byl Tomáš, asi o deset let starší tichý a nenápadný muž. K němu jsem se několikrát obrátila s prosbou o radu a neodmítl mě.

Věděla jsem, že je zamilovaný

Jednoho dne jsem zůstala v práci přesčas, protože jsem musela něco dodělávat. Můj stav směřoval k pocitům zoufalství, když se otevřely dveře a vešel Tomáš. Přistoupil k mému stolu, aby zjistil, na čem pracuji.

Nabídl se, že mi pomůže. Nevěděla jsem, jestli je správné tu nabídku přijmout, ale potřebovala jsem ji. Se slovy díků a velkými rozpaky jsem proto Tomášovu nabídku uvítala.

Jak se ukázalo, Tomášova pomoc nepramenila ani tak z jeho hodné povahy – tu měl samozřejmě také – jako z jeho zamilovanosti.

To mi postupně docházelo a úplnou jistotu jsem měla, když jsem na své narozeniny našla od něho na stole květiny a malý dárek. Bylo mi jasné, že to je od Tomáše, i když přáníčko nebylo podepsané. Jeho oči mi to potvrdily.

Šlo to hodně rychle

Přivedlo mě to do zmatku. Musela jsem si přiznat, že Tomáš nebyl typem muže, po kterém bych toužila a do kterého bych se mohla rovněž zamilovat.

Chodili jsme tak kolem sebe denně jako dva lidé, kteří vědí o určitém tajemství, ale nechávají ho odpočívat. Po dalším čtvrt roce jsem se seznámila s jedním z klientů naší firmy, mladým podnikatelem.

Pozval mě na večeři a já jsem s radostí přijala. Vojta se mi líbil, přitahoval mě fyzicky a náš vztah měl poměrně rychlý vývoj. Tomáš o tom dobře věděl, poznala jsem to v jeho smutných očích, kterými se na mě nyní v práci díval.

S Vojtou jsme si rozuměli, a když mě zanedlouho požádal o ruku, nepřemýšlela jsem o tom, jestli to není moc brzy – jak z hlediska mého věku, tak z hlediska délky trvání známosti.

Po zklamání přišla úleva

Ještě před svatbou jsem ukončila pracovní poměr. Dál jsem měla už jen pomáhat Vojtovi s vedením jeho firmy. Se všemi kolegy jsem se rozloučila. Bylo to chladné a oficiální, tak jako pracovní vztahy.

Pouze Tomášovi jsem jeho slova věřila. Tiše mi řekl, že kdybych kdykoliv cokoliv potřebovala, vím, kde ho najdu. Pomyslela jsem si, že už se patrně nikdy neuvidíme, ale i tak jsem mu poděkovala.

Zjišťovala jsem ale, že Vojta má i stinné stránky povahy, které před svatbou nedával najevo. Dokázal být ironický a zraňovat, ponižoval mě slovně, když mi něco nevycházelo. Věděl, že já se bránit nebudu.

Snažila jsem se přizpůsobit, jak se dalo. Navrhovala jsem, abychom měli dítě – věřila jsem, že to naše rostoucí rozpory vyřeší. Vojta však odmítal, doslova mi řekl, ať v následujících pěti letech s mateřstvím nepočítám.

Docházelo mi, že jsem si manželstvím příliš nepomohla, spíš naopak. Rozvod následoval za rok a dva měsíce. Rok jsem žádný vztah nehledala. Potom zapracoval osud a já náhodně potkala Tomáše.

Ptal se mě na moje manželství a byl překvapený, že vše skončilo. Díval se mi do očí a já jsem náhle věděla, že mě celou tu dobu nepřestal milovat, i když jsme se tak dlouho neviděli.

Nyní už jsem na něho měla jiný názor. Vyznal mi lásku tentokrát naplno z očí do očí. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, ale odpověď jsem předem znala. A moje „ano“ trvá i dnes, po více než třiceti letech od naší svatby.

Monika Z. (59), Třebíč