Působil jako normální chlap. Netušila jsem, co se v něm ve skutečnosti skrývá.

Do jiného stavu jsem se poprvé dostala s mužem, který byl ženatý. Dítě jsem si ponechala a zůstala svobodnou matkou. Za dva a půl roku jsem se dopustila stejného omylu znovu.

Tentokrát jsem v tom byla částečně nevinně. Otec mého druhého dítěte mi svůj skutečný stav zatajil. Když jsem se dozvěděla pravdu, bylo pozdě na jiné řešení. A tak malé Petrušce přibyl bratříček Jiříček.

Se svatbou jsem nečekala

Se dvěma potomky na krku nebylo jednoduché se seznamovat. Ve chvíli, kdy se dotyční dozvěděli o mé životní situaci, brali do zaječích.

Nakonec jsem však přece jen našla muže, který o mě nepřestal jevit zájem ani ve chvíli, kdy se dozvěděl o Petrušce a Jiříčkovi.

Jmenoval se Karel. Přinesl do mého života naději a já mu za to byla vděčná.  Chodili jsme spolu asi měsíc, než jsem ho seznámila s dětmi. Po čtvrt roce mě Karel požádal o ruku. Já jsem nechtěla čekat a tuto šanci propásnout.

Svatba – malá, komorní – se konala jedno páteční dopoledne v libeňském zámečku. Snila jsem sice kdysi i o svatbě v kostele, ale se dvěma nemanželskými dětmi člověk na některé představy musí zapomenout.

Najednou byl chladnější

Karel měl pronajatý byt dva plus jedna, který jsme si upravili tak, aby vyhovoval nám i dětem. K Petrušce i Jiříčkovi se choval hezky, i když neměl žádné otcovské zkušenosti. Zanedlouho začal naléhat, abychom si pořídili další dítě.

Bránila jsem se, protože jsem nechtěla skončit jako ustaraná matka tří potomků, ohánějící se v domácnosti.

Možná to bylo právě z uvedeného důvodu, možná to měl už v povaze – každopádně od chvíle, kdy jsem odmítla další těhotenství, začal se chovat k dětem chladněji.

Dobře jsem si toho všimla, ale neodvážila jsem se o tom se Karlem mluvit. Už dvakrát jsem se v životě zklamala, a kdyby mě opustil i třetí muž, tentokrát navíc v roli manžela, asi bych to citově nezvládla.

Děti před ním utekly!

Šokovalo mě, když se děti svěřily mé matce, že je Karel bije. Nejprve jsem myslela, že je to výmysl, pak že je to náhodný úlet. Brzy ale začalo být jasné, že se v mé nepřítomnosti manžel chová k dětem násilně. Začaly se ho bát.

Přede mnou mlčely, ale mojí mámě říkali všechno – a často s pláčem. Byla jsem zoufalá a nevěděla jsem, co dělat. Nadále jsem odkládala rozhovor s manželem a čekala, až se vše nějak vyřeší „samo“.

Žila jsem raději se zavřenýma očima a odmítala přijmout čím dál jasnější pravdu: že Karel nemá mé děti rád a je pro ně špatným otcem, kterého se bojí. Kvůli mé zbabělosti pohlédnout pravdě do očí zašly nakonec věci tam, kam jsem nechtěla.

Jednou odpoledne jsem se vrátila domů – a děti nikde. Prohledala jsem byt, ptala se u sousedů… nic. Zmocňovala se mě panika. Naštěstí zavolala matka, že děti jsou u ní. O návratu do našeho bytu vůbec nechtěly slyšet.

Odmítaly se mi svěřit a já si teprve nyní naplno uvědomila, že bych je mohla ztratit – po citové stránce. Jakmile jsem stanula Karlovi tváří v tvář, řekla jsem mu, co se stalo a zeptala se ho, jak se choval k dětem v mé nepřítomnosti.

Snažil se všechno popírat, ale já mu na očích viděla, že lže. Řekla jsem mu, že se s ním chci rozvést. Ani se příliš nebránil. Za čtvrt roku jsme byli od sebe.

Ještě předtím jsem se přestěhovala k mámě. Přísahala jsem si, že raději budu zase sama s dětmi než s takovým manželem, jakým byl Karel.

Rok po rozvodu jsem se dala dohromady s jedním vdovcem, který zůstal po smrti ženy sám s šestiletým synem. Tentokrát už to vyšlo a společně jsme vychovali jak jeho syna, tak moje děti. Všichni tři už mají dnes své rodiny.

Helena M. (60), Praha