Pokud se člověk ocitne potmě na místě, kde se neorientuje, těžko se ubrání proti nadpřirozeným silám.

Vždy jsem měla ráda turistiku, ale můj první manžel na to moc nebyl. Když jsem se rozvedla, dala jsem se dohromady s jedním bývalým spolužákem, s nímž jsem mohla své zájmy plně sdílet.

Jezdili jsme nejen po České republice, ale i po okolních zemích. Na jeden zážitek z rumunských Transylvánských Alp nikdy nezapomenu.

Blížila se velká bouřka

Rádi jsme se toulali po horách. Našli jsme si jednu trochu náročnější turistickou stezku, dost vzdálenou od civilizace. Bohužel jsme se špatně orientovali a zabloudili jsme.

Začali jsme trochu zmatkovat, i proto, že se nebe nad námi zatáhlo a vypadalo to na pořádnou bouřku. Zajásali jsme, když se proti nám na cestě objevila další dvojice turistů.

Naše radost byla ovšem předčasná, protože se ukázalo, že zabloudili stejně jako my. Byli to manželé ze Slovenska. V dáli zahřmělo a objevily se první blesky.

Společně s novými známými jsme se zoufale rozhlíželi po nějakém úkrytu, tím spíš, že blížící se bouřka mohla být skutečně silná. Náhle jsme uviděli kousek od cesty otvor ve skalách.

Zdálo se, že je to nějaká jeskyně, která by nám mohla poskytnout ochranu před deštěm. Rychle jsme tam zamířili. Ukázalo se, že je to dost prostorná jeskyně. Sotva jsme vešli dovnitř, spustil se venku liják.

Nemohli jsme ven!

Byla to spíš vichřice než bouřka a tak jsme byli rádi, že jsme se na chráněné místo dostali včas. Přítel měl s sebou baterku. Když jeskyni osvětlil, spatřili jsme vzadu kamenný zával.

Bála jsem se, aby na nás třeba nespadl strop, ale přítel mě uklidňoval. V té chvíli nikdo z nás čtyř neměl tušení, jak dlouhý čas v jeskyni strávíme a jak děsivý zážitek nás čeká.

Začalo to v okamžiku, kdy venku krutě zahřmělo, a vchod do jeskyně zavalil spadlý strom. Ocitli jsme se ve složité situaci, protože bylo zřejmé, že ven se jen tak nedostaneme.

V jeskyni nefungoval mobilní signál, takže jsme nemohli ani zavolat případnou pomoc – stejně bychom ale bývali neznali číslo na nějakou horskou službu. Bouře venku se po chvíli začala vytrácet, ale my jsme dál zůstávali v pasti společně s tou druhou dvojicí.

Tajemné světlo, stíny a hlas

Uvědomili jsme si, že v jeskyni patrně strávíme delší dobu. Pokoušeli jsme se dostat ven přes spadlý strom, ale nešlo to. Od slovenských manželů jsme se dozvěděli, že tahle jeskyně má prý strašidelnou pověst.

Přítel je uklidňoval, ale jejich obavy se mu nepodařilo rozptýlit. Pak se náhle ozval podivný zvuk. V první chvíli jsem se domnívala, že to venku hučí vítr. Hned mi ale došlo, že zvuk přichází zezadu z jeskyně, z místa za tím závalem.

Ten druhý pár se tiskl k sobě a třásl se strachem, ona hystericky vzlykala. Zanedlouho přišly další hrůzné jevy: objevilo se nafialovělé světlo a promítalo na stěny strašidelné stíny.

Do toho se ozval hluboký temný hlas, hovořící v cizím jazyce. Tehdy už jsme se báli i já a přítel. Když se pak vzadu u závalu zjevil děsivý přízrak, vykřikla jsem hrůzou i já. Viděla jsem, že žena z druhého páru omdlela.

Asi po hodině té děsivé podívané se vše uklidnilo. Potom jsme naštěstí uslyšeli hlasy zvenku a podařilo se nám dát najevo, že jsme v jeskyni. Po nějaké době nás místní lidé vysvobodili.

Z hovoru lámanou angličtinou jsme vnímali, jak se diví, že jsme do strašidelné jeskyně vůbec vstoupili. Jedno vím dnes určitě: kdykoliv slyším někde na cestách nějakou místní pověst, tak jí raději předem věřím!

Lucie S., (55), Znojmo