Kdyby se přišlo na to, si beru z práce domů různé jídlo, určitě bych přišla o místo. Zatím to ale vypadá – už celé roky – že na bordel, jinak to říct nemůžu, u nás v nemocnici se jen tak nepřijde.

Jsem vyučená kuchařka a posledních pět let pracuji ve velké nemocnici. Nemůžu napsat ve které, to by se na mě samozřejmě přišlo. Na kolegyně taky. Vsadím se, že si nenosím domů sýry a salámy jediná. Na to moc ubývají zásoby.

Ale dokud to nikdo neřeší, tak si přilepšuju. Myslím, že bych místo sehnala, dneska do kuchyně nikdo jít dělat nechce. Mladým to připadá jako moc velká dřina, všichni mají lachtaní nemoc, jak já říkám. Ruce od sebe a pokud možno nedělat nic.

Knedlíky mě děsí

Ona to dřina je, kdo nedělal v kuchyni, ten si to ani nedovede představit. Největší pohromou jsou a vždycky pro mě byly plněné knedlíky. Naštěstí se v nemocnici nedělají moc často, jen výjimečně a jen některým pacientům.

Už jsem pracovala ve školních jídelnách a taky v horských hotelech. Zažila jsem zlaté časy, kdy jsme si já i kolegové domů nosili jídla plné tašky. Šišky knedlíků, šišky salámů, kastroly omáčky.

Vlastně jsem se vždycky zásobila v práci a v krámě jsme kupovali jenom pečivo, mléko a máslo. Alespoň se to dalo z toho mizerného platu snáz přežít.

Už se nedá tolik brát

Časy se změnily, tady v nemocnici se určitě toho tolik vzít nedá. Ale trojúhelníčky sýra, sem tam nějaký salám, pečivo… To nikomu neschází. Vedoucí dělá, jako že nic nevidí a podle mě v tom jede úplně stejně, jako my ostatní.

Kdybychom si to nevzali domů, všechno se vyhodí. Nikdo tady pořádně nesleduje datum spotřeby, takže se pořád přikupují nové a nové zásoby. Stojí to statisíce a nikoho to nezajímá.

Nemocnice se topí v dluzích, pořád se mluví o propuštění, tak se snažím urvat, co to jde.

Každý druhý by na mém místě udělal to samé.

Lída F. (55), severní Čechy