Jestli život někoho opravdu zkoušel, byla jsem to já. Přišla jsem o manžela, a když už jsem si myslela, že se budu věnovat vnoučátkům, skončil můj syn na invalidním vozíku.
Celý život jsem se snažila, aby se lidé okolo mě měli dobře. Priorita pro mě byla, aby má rodina byla šťastná, a pak až jsem myslela na sebe.
Proto kdykoli mě někdo potřeboval, byla jsem tu pro ně. Vlastně jsem se celý život neměla ani šanci nějak zastavit, protože se neustále něco dělo.
Nejdříve jsme se s manželem soustředili na výchovu našich dvou dětí, syna Jindřicha a dcery Romany, a také na to, abychom splatili dům a dokázali si zajistit nějaký slušný životní standard.
Dětem jsme vždy pomáhali
Když se dcera vdala a syn oženil, říkala jsem si, že už přece jen budeme mít s manželem chvíli klidu. To jsem se ale pořádně spletla a přicházela mi do života jedna rána za druhou.
Jindra se pustil do rekonstrukce domu po mém tatínkovi a narodila se mu dcera Kačenka. Jenže neuběhly ani dva roky, a už se rozváděl, přičemž bývalá snacha se ho rozhodla pořádně oškubat.
Jako milující maminka jsem mu samozřejmě stála po boku a finančně i psychicky ho podporovala. Bohužel nás to ale na několik let pořádně zruinovalo.
Manžel nechtěl jít k lékaři
Když už jsem si myslela, že to nejhorší máme za sebou, osud mi nachystal tu nejhorší bolestivou zkoušku, jakou jsem si jen mohla představit.
S manželem jsme si společně procházeli nepříjemnou chřipkou, přičemž můj stav se během několika dní zlepšoval, ale jemu bylo hůře a hůře.
Protože si ale nikdy na nic nestěžoval a nechtěl chodit k doktorům, podcenili jsme situaci, najednou se mu začalo špatně dýchat a museli jsme mu zavolat sanitku. Nikdo si to dodnes neumí vysvětlit, ale můj milovaný manžel mě jen dva dny nato navždy opustil.
Konečně jsem doufala v klid
Trvalo mi roky, než jsem se s tím dokázala smířit a přestala si vyčítat, že jsem ho tehdy nedokázala donutit jít k lékaři. Vyrovnat se sama se sebou a odpustit si.
Jedinou radost mi dělala moje vnoučátka, kterých jsem měla od dcerky hned pět a od syna již zmíněnou nejstarší Kačenku, která je dodnes moje obrovské zlatíčko.
Několik let jsem tak strávila v relativním klidu a těšila se na okamžik, kdy konečně odejdu do důchodu
Našel si mladší přítelkyni a „zblbnul“
Jediné, co mi sem tam nedalo spát, byl nový vztah mého syna, který si našel o dvanáct let mladší přítelkyni a choval se jako puberťák. Koupil si sportovní auto a začal se svou novou láskou podnikat dobrodružné cesty a dělat adrenalinové sporty.
Vždy když někam jeli, bylo mi těžko na hrudi, jako bych tušila, že se stane něco zlého. A bohužel tomu tak bylo. Během rychlé jízdy syn naboural a v důsledku této nehody zůstal upoután na invalidní vozík. A já už měla opět život vzhůru nohama.
Věděla jsem, že všechno padne zase na mě, tak jako vždy. Myšlenky na klidný důchod jsem hodila za hlavu a mám neustále co dělat. Syn žije u mě v domě a také se u nás schází vnoučátka.
Sice to vypadá, že jsme vše zvládli na jedničku, jenže já se děsím chvíle, kdy jednou budu sama potřebovat pomoc. Kdo se potom postará o Jindřicha, který se bez pomoci neobejde?
Ivana L., 61 let, Příbram
Příběh, který tlumočí skutečnou podstatu mateřství. Neustávající touha o své blízké pečovat, i za cenu osobních obětí. Tento článek mi připomíná, jak důležité je ocenit ty, kteří se o nás starají. Ivana je opravdová hrdinka.
Wow, tohle mě fakt dostalo. Těžko si představit, kolik obětí musí člověk podstoupit, aby udržel rodinu pohromadě a šťastnou. Příběh Ivy se mi vryl do paměti. Myslím, že každý z nás by měl být vděčný za to, když má vedle sebe někoho tak silného. Držím palce!
Článek je opravdu dojemný. Je to příběh, který ukazuje, jak silná může být láska matky. Ivana je skvělá žena, která celý svůj život věnovala rodině. Je smutné, že po tolika letech péče a obětování se cítí nejistě ohledně budoucnosti. Musí to být nesmírně těžké.