Když jsem slavila šedesáté narozeniny, číšník mi přinesl obálku. Ale nebyly tam peníze. Uvnitř se skrýval můj nejkrásnější narozeninový dárek.
Celý život jsem neměla kamarádku. Tedy když nepočítám Bohunku, ale o tu jsem přišla. S Bohunkou jsme byly spřízněné duše. Než ta první něco dořekla, ta druhá se tomu už smála, až se za břicho popadala. Bohunku nikdy nikdo nenahradil.
Všechny ty úžasné akce, tancovačky, karnevaly, vandry, komické převleky, všelijaké žertíky a co já vím, co ještě. S Bohunkou jako by odešlo opravdové přátelství z mého života.
Ty chvíle, kdy jsme si spolu četly nad řekou básničky anebo chlapům namlouvaly, že jsme dvě siroty z dětského domova a jmenujeme se Evženie a Otýlie, ty odnesl čas. Ve snu jsem se jí ptávala: Bohunko, taky se ti o mně někdy zdá?
V posteli
Co asi tak může rozdělit dvě k sobě lnoucí duše a definitivně zničit velké dívčí přátelství? Odpověď je nabíledni. Chlap. Bohunka si našla kluka, ale aby to nebylo na úkor našeho přátelství, chodili jsme všude ve třech: Bohunka, ten kluk Lojza a já, výstavní křen.
Už to pochopitelně nebylo ono. Bohunka se doopravdy zamilovala, já jsem žárlila a, nač bychom chodili kolem horké kaše, Lojza se mi taky líbil, byl to urostlý, černovlasý krasavec.
A tak mě Bohunka jednou, když se vrátila dřív ze školy, našla v Lojzově posteli, vyhrkla: „Už nemám kamarádku!“ a od té doby jsme na sebe nepromluvily a ani se nevídaly. Od maturity jsme se nepotkaly.
Přitom Lojza byl pěkný sukničkář, beztak by se s ním rozešla, ale za méně dramatických okolností. Někoho by v jeho posteli jistojistě našla, ale bývalo by bylo mnohem lepší, kdybych to nebyla zrovna já.
Bez podpisu
Šedesáté narozeniny jsem pořádala ve velkém stylu, v tanečním sále v hospodě, dala jsem vědět kdekomu, všem známým, ať přijdou, jestli se jim chce.
Sešlo se, když nepočítám manžela a děti, asi dvacet lidí, všichni se skvěle bavili, k tanci i poslechu hrála místní kapela.
Najednou mi číšník nese obálku a lišácky se usmívá: „To bude dárek nad dárky, kdoví, kolik je v tom peněz.“ Ale nebyla tam ani koruna. Jen pár slov bez podpisu: „Nevadilo by ti, kdybych přišla?“ Celá jsem se roztřásla. Tohle bylo daleko lepší než peníze.
Rozhlédla jsem se a spatřila ji stát ve dveřích. Moc se nezměnila. Vrhla jsem se k ní, objaly jsme se. „Měla jsem přijít mnohem dřív,“ zašeptala. „Hlavně že jsi tady,“ odpověděla jsem. „Můj nejhezčí dárek k šedesátým narozeninám.“
Anna (62), Ostrava
Wau, to je fakticky příběh jako z filmu. Ale myslím, že to ukazuje, jak moc jsou přátelství důležitá. A techonoogie nám dneska umožňujou se snáz najit i po letech. Cool.
no nevim, jestli bych mohla bejt takhle velkorysa. Kamaradka s mym klukem, to by jsem asi nedala.. Ale dobrý, že se to nakonec srovnalo.
Achjo, tohle je tak smutný příběh. Ale zase na konci šťastný. Moc mě to dojalo. Přátelství by nemělo končit kvůli chlapovi… Ale hlavně, že se to napravilo.