Mnozí z nás v sobě mají schopnosti, které se projeví třeba jen jednou za život.
S Mirkem, mým manželem jsme vždy byli velmi společenští. Několikrát během života změnil zaměstnání a vždy tam našel nové přátele. Tak tomu bylo i v době, o které chci vyprávět.
Jeden Mirkův stejně starý kolega byl rovněž ženatý. Děti měli už velké, stejně jako my. Měl také chalupu na pěkném místě na Vysočině. Byla to skoro samota. Začali jsme tam za Davidem a jeho ženou Evou často jezdit.
Nemohla jsem se pohnout ani mluvit
Během jedné procházky jsme se dostali dost daleko a narazili jsme na pozůstatky nějakého starého obydlí. Mirek tvrdil, že je to vyhořelá hájovna, i když byl na tomto místě poprvé jako my. Z původního domu zbyla jen část obvodových zdí.
Při pohledu na ně jsem cítila zvláštní rozrušení. Nemohla jsem se odtamtud odtrhnout. Ostatní chtěli pokračovat v cestě. Poslala jsem je napřed, že je doženu. Zůstala jsem tam ještě asi pět minut.
Pak se stalo něco zvláštního: začala mě hrozně moc bolet hlava. Zaskočilo mě to, protože se mi nic takového nestávalo. Bylo to natolik intenzivní, že jsem se skoro nemohla pohnout z místa.
Snažila jsem se přivolat manžela a ostatní, jenže ústa se mi pohybovala naprázdno. Pomyslela jsem si, že to nejspíš bude infarkt nebo mrtvice a bála jsem se, že je se mnou konec.
Pak jsem udělala pár kroků a bolest hlavy najednou zmizela. Už jsem byla úplně v pořádku. Nechápala jsem, co se mi to stalo. Dohonila jsem zbylou trojici, ale o svém problému jsem se nezmiňovala, abych nikoho nevyděsila.
Inspiroval mě starý film
Asi bych celou příhodu brala jako nějakou náhlou slabost, kdyby se všechno nezopakovalo za další dva týdny. Opět jsme byli na víkend na chatě u Davida a Evy.
A znovu jsem měla stejné problémy na tomtéž místě, tentokrát ovšem v přítomnosti ostatních. Mirek měl o mě velkou starost a už chtěl volat záchrannou službu. Ale když jsem poodstoupila stranou, bylo po bolestech.
Najednou mi došlo, že se mi to děje jen na určitém místě. Vrátila jsem se tam a skutečně mi opět začala třeštit hlava a cítila jsem se jako ochromená.
Bylo jasné, že ten problém nespočívá ve mně, ale že díky zvýšené citlivosti vnímám nějakou tajemnou energii. Shodou okolností jsem další týden viděla v televizi jednu starou pohádku.
Vyprávěla o tom, jak loupežníci unesli malého chlapce, protože měl zvláštní schopnost: cítil se špatně, když bylo v jeho blízkosti nějaké zlato. Napadlo mě, že se to může týkati to mojí záhady.
Nechtěla jsem o tom Mirkovi říkat, aby se mi nevysmál. Té noci se mi ale zdál divný sen. Viděla jsem v něm tu rozbořenou hájovnu tak, jak vypadala kdysi dávno.
A nějaký muž tam schovával truhlu do země. Ze snu jsem se probudila a dlouho pak přemýšlela, jestli mám o té své teorii říct Mirkovi a našim přátelům.
Měla jsem pravdu!
Při další návštěvě na chatě u známých jsem manželovi a našim přátelům vše řekla. Kupodivu si neťukali na čelo a David dokonce prohlásil, že by na tom něco mohlo být a že za pokus nic nedáme.
Nemělo ale smysl rozkopat celý pozemek bývalé hájovny, řešení spočívalo v detektoru kovů. David měl jednoho známého, který s tímto přístrojem mohl přijet. Dopadlo to hodně zajímavě.
Právě na tom místě, kde mě vždy rozbolela hlava, se detektor mohl skoro zbláznit. A když tam potom chlapi kopali, objevili kovovou truhličku plnou mincí a šperků z první republiky.
Výsledkem bylo nejen nálezné, ale také moje zjištění, že mám ezoterické schopnosti. Sice jsem je dále už nevyužívala, Mirek se mě ovšem občas ze žertu na různých odlehlých místech ptá, jestli mě nebolí hlava.
Martina P., (56), Plzeň
Opravdu zajímavý příběh, děkuji za sdílení! Fascinuje mě, jak někdy naše vlastní tělo dokáže vnímat věci, které normálně neumíme. Asi je ve světě stále hodně tajemství, které může odhalit pouze náš šestý smysl.