Nechápu, jak se mohlo stát, že jsme vyhráli ve sportce přesně tu sumu, kterou nám dlužil soused, co zemřel.
Vlastníme s manželem malou chaloupku. Koupili jsme ji, když byly naše děti malé. Zamilovali jsme si to místo natolik, že jsme se do chaloupky odstěhovali v důchodu.
Je nám tady dobře, lépe než ve městě, kde jsme náš byt na sídlišti přenechali vnučce. Místní nás už dávno vzali za své, takže se cítíme v podstatě jako rodáci. Když je potřeba, umíme si i vzájemně podat pomocnou ruku.
Kdo mu půjčí?
Nedaleko naší chaloupku bydlel před lety soused Lojzíček. Byl už hodně starý a jeho život nebyl rozhodně jednoduchý. Za války byl nasazený v Německu, pak mu vzali komunisté malou dílničku, kterou zdědil po tatínkovi.
Nikdy neměl moc peněz, svou malou chaloupku udržoval jen stěží. Krátce před jeho smrtí se mu ale rozbil kotel a taky mu spadl na střeše komín. V bance mu půjčku nedali a ani z jeho starých přátel se nenašel nikdo, kdo by mu těch pár tisícovek půjčil.
Bylo nám ho líto, a tak mu manžel ve slabé chvilce v hospodě ty peníze slíbil. Lojzíček byl tak šťastný, když jsme mu ty peníze předali. Ještě z okna jsme viděli, jak si radostně poskakuje po cestě směrem ke své chalupě.
Do týdne měl doma nový kotel, manžel ještě s jedním sousedem mu opravili komín – a mohla začít zima. Stihl to akorát. Ještě na Vánoce nám přišel popřát a znovu děkoval za pomoc. Ujišťoval nás, že si šetří a půjčku brzy splatí.
Místní škarohlídi se nám pošklebovali, že ty peníze už nikdy neuvidíme. My se ale s manželem nebáli. Jenže pak najednou Lojzíček onemocněl a šlo to s ním rychle z kopce.
Podivný sen
Do pár týdnů zemřel. „Však jsme to povídali,“ říkali nám na pohřbu sousedé, „ty peníze už neuvidíte!“ Nedalo se nic dělat, smířili jsme se s tím. Neuplynul ani měsíc, když se mi zdál sen, ve kterém jsem slyšela hlas Lojzíčka, jak na mě volá:
„Janičko, já ten dluh vrátím! Vsaď si sportku!“ Probudila jsem se z toho a koukám, že manžel sedí vedle mě na posteli. „Sakra, zdálo se mi o Lojzovi. Chtěl, abych si podal sportku!“ Na zázraky jsme sice nevěřili, ale sportku si podali.
Mezi čísly jsme zvolili mimo jiné i datum, kdy Lojzíček zemřel. Když jsme si za pár dní šli pro výhru, nemohli jsme uvěřit. Byla nám vyplacena přesně ta suma, kterou si Lojzík od nás kdysi vypůjčil.
Kroutili jsme nad tím hlavou v úžasu. Všude jsme pak vyprávěli, že nám svůj dluh vrátil Lojzík i po své smrti. Kdoví, jak to udělal, ale vyšlo to. Každý rok mu za to zapalujeme na jeho hrobě svíčku. Nikoho jiného totiž už nemá!
Jana (71), Vysočina
Fascinující příběh, který div nevypadá dobrodružně. Tento smysl pro komunitu a vzájemnou pomoc je inspirativní.
Ale no ták, to snad ani neni možný. Nějaký dobrý spánek a hned peníze? Kéž by to slo takhle jednoduše furt 😀
Jak romantický a zaroveň smutný příběh. Ve světě už skoro nevídané.
Neskutečný příběh, až mi naskakuje husí kůže. Tomu řikam osud! A super, že jste Lojzíkovi pomohli, když to potřeboval.