Manžel, který trpí alzheimerem, zmizel z domu. Stačila k tomu chvilka nepozornosti. Marně jsme ho hledali my i policie. Už jsme ztráceli naději…
Alzheimerova choroba je strašná. Člověk, kterého znáte celý život, se vám změní k nepoznání. Nejstrašnější na tom je, že si to dotyčný nechce dlouho přiznat.
Můj manžel Jiří byl skvělý člověk, vzdělaný, zodpovědný, dokonalý manžel a táta, pro něhož rodina byla vždy na prvním místě.
Postavil dům a zasadil strom – ne jeden, ale několik na naší zahrádce. Do důchodu se nehrnul, sedm let přesluhoval. A to mu dělalo zřejmě dobře. Vše se zhoršilo, když přestal chodit do práce. Jakmile nastoupil do důchodu, začal se nám měnit před očima.
Opuštěné křeslo
Začal zapomínat. Nejprve jen drobnosti, později už ale zásadní věci, jako například naše jména, nebo adresu našeho domu. A samozřejmě to byl on, kdo si ten problém nechtěl připustit. Museli jsme ho hlídat, aby se nevytratil z domu a neztratil se.
Zhoršily se vztahy, protože jsme se mu to snažili nějak vysvětlit. Já, syn i obě naše dcery. Reagoval na naše jemné přípomínky podrážděně a většinou jsme se pohádali. A tak jednoho dne přišla ta strašná zkouška! Vařila jsem právě večeři a Jiří si četl v pokoji.
Když jsem ho volala k jídlu, neozval se. Šla jsem tedy pro něj, jenže on ve svém oblíbeném křesle neseděl. Nebyl nikde v domě. Když jsem ho nenašla ani v garáži, ani na zahradě, ani na ulici před domem, polilo mě horko.
Žádné zprávy
Okamžitě jsem volala synovi. Sedl do auta a přijel. Projížděl ulice, prošel všechny okolní podniky, zvonil na známé i sousedy. Manžel nebyl k nalezení. Venku byla strašná zima, z věšákyu sice zmizela jeho teplá bunda, ta ale nebyla všemocná.
Přijela policie a přihnala se starší dcera. Obvolávali jsme nemocnice. Byla to nejhorší noc v mém životě. Ve tři ráno museli volat záchranku mně. Z představy, že je manžel v nebezpečí, jsem byla tak rozrušená, že mi píchli injekci a dali prášky na uklidnění.
I syn s dcerou byli na pokraji sil, druhá dcera, která žila v jiném městě, nás bombardovala telefonáty. Ale neměli jsme pro ni žádné nové zprávy.
Našli ho daleko
Když jsem se ráno loučila se synem, který musel do práce a už nasedal do auta, zjevili se na konci ulice dva muži bez domova, kteří pravidelně prohledávali okolní popelnice. A mezi nimi, nemohli jsme uvěřit našim očím, náš tatínek!
Když dorazili k nám, táhl z něho rum. Jiří prý došel daleko, až na druhou stranu parku, a tam bloudil ulicemi. Naštěstí ho potkali ti dva muži, kteří ho poznali, a správně tušili, kde bydlí.
Protože byla manželovi zima, odvedli ho k sobě kamsi pod most a uvařili mu grog. Pak druhý a třetí – až manžel usnul. „No a tady ho máte, pani,“ dovyprávěl celý ten noční příběh jeden z bezdomovců a poplácal Jiřího po ramenou.
Byli jsme tak šťastní, že jsme nešetřili odměnou pro ty muže, kteří nám tatínka přivedli. A Jiří? Pamatuje si bohužel čím dál méně, ale jak popíjel s bezdomovci, o tom vypráví dodnes!
Eva (67), Ostrava
Tahle příhoda je něco strašnýho. Nemůžu si ani představit, co bych dělala, kdybych byla na místě Evy. Můj děda taky trpěl Alzheimerem, ale naštěstí jsme měli vždycky vše pod kontrolou. Musí to bejt hrozný strach.