Na vnoučata jsem se kdysi těšila, dnes ale vím, že asi žádná mít nebudu.

Rodina pro mě vždycky představovala to nejdůležitější v životě. Už v době dospívání jsem si plánovala, jak se co nejrychleji vdám a budu mít děti. To se mi i povedlo: své „ano“ jsem řekla manželovi v devatenácti a postupně přišli na svět syn Honza a dcera Iva.

Vytvořili jsme jim doma úžasné zázemí po všech stránkách. Byla jsem šťastná, že mám skvělého manžela i hodné a chytré děti. Honza a Iva v nás měli mimo jiné i příklad pro své budoucí vztahy.

Prý je na to dost času

Myslela jsem si, že stejné rodinné štěstí jako já budou se svými partnery prožívat jednou i syn a dcera. Těšila jsem se, že se stanu babičkou. Představovala jsem si, jak rozmazluji vnoučata a jak si užívám čas s nimi. K ničemu takovému se ale neschylovalo.

Jak běžel čas, Honza i Iva zůstávali dál svobodní a nehrnuli se ani do svatby, natož do zakládání rodiny. Jakékoliv moje pokusy zavést řeč na toto téma končily shodně: prý mají oba na takové životní změny dost času.

Poukazovali na to, že dnes je jiná doba, než když se kdysi vdávaly dívky v osmnácti.

Honza se plně věnoval své kariéře, Iva ráda cestovala. Oba měli sice delší vztahy, ale ani ze strany synovy přítelkyně nebo dceřina přítele jsem neviděla žádnou touhu po rodinném životě.

Asi to tak už zůstane

Smiřovala jsem se s tím jen neochotně a pomalu. Je mi jasné, že každý si své štěstí zařídí podle svého. Přesto se tím trápím. Obě děti už překročily třicítku, ale nic se nezměnilo.

Od Honzy jsem dokonce nedávno slyšela názor, že v dnešní době je běžné nemít žádné děti.

Smířila bych se s tím, kdyby se maminkou chtěla stát alespoň Iva. Ani vdávat by se nemusela, vím, že na tom dnešní mladí netrvají. Bohužel o tom dcera neuvažuje.

Bojím se, že až si to třeba před čtyřicítkou rozmyslí, jako mnohé dnešní ženy, může být už pozdě. Utěšuji se snad jen tím, že jak Honza, tak Iva jsou s tím, jak to je, spokojení…

Marie S. (55), Olomouc