Příjemnou atmosféru narušil vzkaz od oblíbeného spolužáka.

Se spolužáky a spolužačkami ze základní školy jsme se scházeli pravidelně každých pět let. Bylo zajímavé sledovat, jak všichni postupně a spravedlivě stárneme. Srazů se většinou účastnili ti samí lidé.

Hodně jsem se vždy těšila na Honzu, který býval třídním premiantem i bavičem. Zůstalo mu to až do stáří.

Přišlo to nečekaně

Předloni se konal další sraz. Netušila jsem, jak smutnou vzpomínku ve mně nakonec zanechá. Sešli jsme se ve stejném podniku jako vždy, a téměř v tomtéž složení. Pouze Honza se dlouho neobjevoval. Předtím byl pravidelným účastníkem.

Nikdo o něm ale tentokrát nic nevěděl. Pociťovala jsem zklamání nad jeho nepřítomností. Pořád jsem ale doufala, že se nakonec objeví. Říkala jsem si, že si možná pro nás připravil nějaký ze svých obvyklých žertů.

Setkání probíhalo jako obvykle. Vzpomínalo se na staré školní časy a nejvíc jsme se bavili o těch, kdo nebyli přítomni. V osm hodin nastala nečekaná situace.

Přišel mezi nás vrchní číšník a sdělil nám, že pro nás má vzkaz. V ruce držel zalepenou obálku. Byli jsme z toho trochu zmateni. Kamarádka Hanka si obálku od číšníka vzala. Rozlepila ji a začala číst.

Poslal nám smutnou zprávu

Hned při prvních slovech jsme pochopili, že ten vzkaz nám posílá Honza. Jak Hanka četla, zadrhával se jí hlas a nakonec nebyla schopná dočíst až do konce. Honzovo sdělení bylo jasné, dojemné a zdrcující. Náš oblíbený spolužák nám sděloval, že už se s námi neuvidí.

Má zákeřnou nemoc v konečném stádiu a píše z hospice. Nechce, abychom ho litovali, a nepřeje si ani, abychom ho v tomto stavu viděli. Přeje nám všem štěstí a zdraví a doufá, že na něho budeme vzpomínat. Asi se nikdo nebude divit, když jsme po tomto smutném okamžiku sraz rozpustili.

Já jsem tu noc neusnula, do rána jsem na Honzu myslela. Příští sraz by měl být za tři roky, ale nevím, jestli tam půjdu. Stín smutku nad kamarádovou smrtí bude už asi viset nad každým dalším setkáním.

Iva L. (61), Praha