Někdy bývají lidské osudy opravdu nevyzpytatelné. Stane se, že dobré úmysly jsou krutě potrestány.

Můj bratr Martin měl dlouhá léta nejlepšího kamaráda Jirku. Jejich přátelství trvalo vlastně už od studia na střední škole. Byli si navzájem za svědky na svatbě. Pravidelně se navštěvovali a když se jeden ocitl v nouzi, druhý mu vždy bez ptaní pomohl.

Nedokázali se domluvit

I v dlouhodobém kamarádském vztahu se ale může objevit mráček. Jednoho dne se Martin s Jirkou pohádali kvůli hlouposti.

Oba měli rádi historii a poslouchat je, jak se navzájem doplňují při výkladech různých dějinných událostí, bylo potěšením i pro lidi, kteří se o věc běžně nezajímali. Málokdy se stalo, že by se o něco zuřivě přeli.

Pak ale došlo k tomu, že se neshodli na jednom historickém datu. Protože nepatřili k internetové generaci, nešli se hned přesvědčit k počítači, kdo má pravdu. Místo toho na sebe nejprve křičeli, vlastně doslova řvali. Pamatuji si to, protože jsem u toho byla. A viděla jsem, jak Jirka uraženě práskl dveřmi a odjel domů.

Trápily ho výčitky

Druhý den jsme se dozvěděli strašlivou zprávu. Jirka se zabil v autě. Nejprve jsme mysleli, že to bylo tím, jak jel rozrušený z návštěvy u Martina. Stalo se to ale ráno a Jirka jel opačným směrem.

Když si Martin zapnul mobilní telefon, zjistil, že tam má od svého kamaráda nepřijatý hovor a také omluvnou textovku – v tom sporu měl pravdu právě můj bratr.

Nejpravděpodobnější verzí té havárie bylo, že Jirka, když se Martinovi nedovolal, vyrazil nad ránem omluvit se osobně. Odpovídalo to jeho povaze, určitě ho trápily výčitky svědomí, že se mýlil a byl agresívní.

Bratr byl z kamarádovy smrti zdrcený a tu hádku si dodnes vyčítá. Stejně jako on, i já jsem si z toho odnesla poučení, že i když jsme si něčím stoprocentně jistí, nestojí to za to, abychom zvyšovali hlas na ostatní. Následky mohou být někdy kruté!

Milada B. (52), Třebíč