Nikdy nezapomenu na nejkrásnější lásku, i když měla smutný konec.

Moje velká láska začala kdysi v uplakaném a deštivém podzimním dni, kdy jsem měla už od rána špatnou náladu. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol.

Dostala jsem kázáníčko od šéfové a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opakování bych si musela hledat jiné zaměstnání.

Když jsem k tomu připočetla pocit samoty, který se mě poslední dobou pravidelně zmocňoval, vycházel z této rovnice den, na který by člověk raději hned zapomněl. A přece na mě odpoledne čekal zásadní obrat.

Chtěl být se mnou

Jela jsem něco vyřídit na druhý konec Prahy a do práce už jsem se vracet nemusela. Služební auto nebylo k dispozici a tak jsem si mohla nechat proplatit taxíka. Náhoda tomu chtěla, že jsme se sešli dva u jediného, který se na nedalekém stanovišti nacházel.

Tím druhým byl muž asi mého věku a nevypadalo to, že by mi džentlmensky chtěl vůz přenechat. Nechtěla jsem se hádat a hodlala jsem nad tím mávnout rukou s tím, že když se nedaří, tak se prostě nedaří. Muž se mě ale zeptal, kam jedu a zjistili jsme, že oba máme stejný cíl.

Náklady na cestu jsme si tedy rozdělili. Po cestě jsem si muže prohlédla. Byl docela sympatický. Vystoupili jsme, a když taxík odjel, prozradil mi můj spolucestující, že měl vlastně namířeno jinam. Překvapilo mě to a ptala jsem se, proč tedy jel se mnou.

Odpověděl, že mu stálo za to strávit těch deset minut v mé přítomnosti. Podívali jsme se na sebe, a ačkoliv v tu chvíli začalo pršet ještě víc než předtím, mně najednou připadalo, že se svět kolem mě rozzářil. Muž se neměl k odchodu a já si přála, aby zůstal.

Stáli jsme v průchodu blízkého domu. Uvědomila jsem si, že musím být včas na určeném místě. Slíbil, že na mě počká a já nic nenamítala. Vrátila jsem se za dvacet minut a on tam skutečně trpělivě stál a čekal. Několik dalších hodin se proměnilo v naše první rande.

Našla jsem svůj ideál

David, jak se můj nový známý jmenoval, vnesl do mého života to, co mi chybělo: naději a lásku. S jeho příchodem se všechno náhle obrátilo k lepšímu. Našla jsem v sobě sílu nenechat se deptat drobnými denními starostmi.

Předtím jsem mívala často splíny nebo deprese kvůli hloupostem. David byl přesně takový, jakého jsem si představovala dokonalého partnera. Respektoval moji osobnost, ale přitom mi nepodlézal.

Dával mi najevo svoji lásku, aniž by chtěl na oplátku totéž ode mě. Těšila jsem se na každé setkání s ním. Vychutnávala jsem si jeho přítomnost plnými doušky, jako bych někde v hloubi duše tušila, že moje štěstí nepotrvá dlouho.

Navždy ho budu mít v srdci

Stalo se to čtvrt roku po onom deštivém a přitom tak šťastném odpoledni. Davida srazilo auto na přechodu. Mladý frajírek, jeden z těch, co musí svoji vnitřní bezcennost nahrazovat silným vozem. Můj přítel nezemřel na místě, ještě tři dny bojoval o život v nemocnici.

Neprobral se z kómatu. Seděla jsem u jeho lůžka a prosila ho, ať se vrátí zpátky. Jeho tělo však už bylo příliš slabé na to, aby boj vyhrálo. Nejdřív jsem si myslela, že bolestí a smutkem umřu. Pak jsem si uvědomila, že Davida budu navždycky nosit v sobě.

Kdykoliv jsem propadala beznaději, uvnitř jsem se oslovovala jeho hlasem a dodávala si tak sílu. Je to už čtyřicet let od doby, kdy můj život naplnilo nádherné štěstí na pár týdnů.

Ve mně bude ale ten cit trvat dál. Vdala jsem se, měla děti, prožila hezký život. Každý rok ale oslavím šestadvacátý říjen, den, kdy jsem se zamilovala – a bude to tak až do konce života.

Anna M. (65), Praha