Ozvěny dávných událostí zaslechneme občas i po letech.

Na hřbitovech jsem se nikdy nebála. Nebojím se vlastně ani dnes, i když se mi tam před časem stala dost děsivá věc. Jednalo se o hřbitov, na kterém jsem nikdy předtím nebyla. Chtěla jsem navštívit místo posledního odpočinku jedné bývalé spolužačky. Ta se před lety odstěhovala na sever Čech a já si tam udělala výlet.

Ženský hlas volal jedno jméno

Než jsem zmíněný hrob na venkovském hřbitově našla, chvíli to trvalo. Zavedl mě tam až místní hrobník. Zapálila jsem svíčku a položila květiny. Stála jsem a vzpomínala na dávné časy.

Najednou jsem za sebou zaslechla ženský hlas, který šeptem volal: „Štěpáne… Štěpánku!“ Otočila jsem se, ale nikdo tam nestál. Na hřbitově jsem byla sama.

Myslela jsem si, že to tiché volání přišlo odněkud z venku, za chvíli se však ozvalo znovu, ještě blíže než předtím.

Zneklidnilo mě to. Nevěřila jsem na nadpřirozené jevy, ale ten šepot jsem si neuměla vysvětlit. Původně jsem chtěla u hrobu kamarádky ještě zůstat, raději jsem se s ní však v duchu rozloučila a vyrazila jsem k východu.

Láska s nešťastným koncem

Cestou jsem se opět setkala s hrobníkem. Nejprve jsem chvíli váhala, ale potom jsem se rozhodla, že se mu s tou příhodou svěřím. Naznačila jsem mu, že se tu na hřbitově dějí záhadné věci a pověděla mu, co jsem prožila. Řekl mi, ať se s ním vrátím na místo, kde jsem hlas slyšela.

Tam mi vylíčil starou milostnou tragédii. Vedle hrobu mé spolužačky byl hrob jednoho mladíka, který se kdysi dávno utopil. Jmenoval se Štěpán. Jeho milou to tehdy zlomilo a zanedlouho po něm si vzala život také.

Je pohřbena jinde, ale její duch prý chodí k hrobu přítele a volá jeho jméno. Občas její hlas někdo ze smrtelníků zaslechne – nebyla jsem první. Znělo to všechno romanticky a věrohodně a já opravdu dívčí hlas slyšela. Rozum se tomu ale pochopitelně zdráhá uvěřit.

Andrea H. (56), Karlovy Vary