Nadváha přináší nejen zdravotní problémy, ale také vztahové.

Na to, že jsem poněkud „oplácaná“, jsem si musela zvykat už od dětství. Bývalo to občas ponižující, zejména před kluky. Vysloužila jsem si řadu nelichotivých přezdívek.

Nenechávala jsem si to líbit, rozhodně jsem nebyla taková ta uťápnutá panenka, co sedává v koutě.

Rány jsem uměla vracet, slovní i ty fyzické. V duchu mě ale trápilo, že vlastně mají pravdu, protože štíhlá jsem tedy rozhodně nebyla. Nejhorší to bylo v době dospívání, kdy pro mě nebylo snadné najít si nějakého kluka.

Sport pomohl jen částečně

Čas mě naučil, že si nemám pichlavých poznámek nijak všímat. Když posměváčci vidí, že si z jejich řečí objekt zájmu nic nedělá, tak s tím přestanou. To ale neznamenalo, že by mě moje váha netrápila. Hlavně kvůli opačnému pohlaví jsem se snažila něco s tím dělat.

Do jisté míry byla moje postava dědičná. Otec byl silný, matka také, i mladší sestra. Od nich jsem se vždy dočkala útěchy, že je to vlastně takhle v pořádku. Zdůrazňovali mi, že důležitější než kila navíc je povaha člověka.

Já jsem si ale nedala říct, pustila jsem se do sportování a opravdu se mi podařilo váhu upravit. Dívala jsem se potom na sebe do zrcadla s větším klidem. V lásce mi to ale štěstí nepřineslo. Alespoň jsem však získala více sebevědomí.

Později v dospělosti se mi podařilo shodit další kila. Našla jsem si přítele Martina, kterému se naopak líbily ženy více kypré, takže jsem se pak co nejrychleji vdala.

Byla jsem si partnerem jistá

Přivedla jsem na svět syna, a protože jsem si připadala přes své mládí „usazená“, už jsem se o váhu nestarala. Během těhotenství jsem hodně nabrala a mateřství byla pěkná honička, takže nebyl čas se nějakým hubnutím zabývat. Nijak jsem se neomezovala ani ve stravě.

Když jsem se pak zase začala o váhu zajímat, podařilo se mi s velkou námahou zhubnout pouhých pět kilo – ani to nebylo vidět. Protože jsem měla rodinu a byla šťastná, netrápila jsem se tím.

Martin, můj muž byl hodný a nikdy mi nic ohledně mé postavy nepředhazoval. Byla jsem si jeho přízní, láskou a věrností naprosto jistá, tím spíš, že k prvnímu synovi přibyly ještě dvě další děti, obě dcery. S každým dalším těhotenství se také zvyšovala moje váha.

Zůstaly mi oči pro pláč

Teprve když jsem se na lékařské prohlídce dozvěděla, že moje nadváha už mě ohrožuje na zdraví, zpozorněla jsem. Do toho začaly přicházet kritické připomínky i od manžela, kterému těch hodně kil navíc rovněž začalo vadit.

Jeho narážky byly nejprve mírné a spíše v legraci, později to ale začal brát vážně.

Zkoušela jsem různé diety, ale bez valného výsledku. S odstupem více než čtvrt století už vím, že jsem tehdy nebyla dostatečně trpělivá. Zůstali jsme s Martinem ještě několik dalších let. Pak se stalo to, k čemu všechno zákonitě směřovalo: našel si mladší a štíhlejší partnerku.

Mně zůstaly jen oči pro pláč. Ke všemu mě pak skutečně začaly trápit vážnější zdravotní problémy, zejména s dýcháním a s klouby. Několikrát jsem zůstala na nemocenské se zády. Přimělo mě to bojovat tentokrát s kily navíc skutečně naplno. Na záchranu ztraceného manželství už ale bylo pozdě.

Dnes je mi přes pětapadesát a s váhou jsem na tom o mnoho lépe než kdysi, i když ideál to stejně není. Mám přítele a jsem celkem spokojená. Napořád mě ale bude mrzet, že jsem kvůli kilům navíc přišla o životní lásku a otce svých dětí!

Hana Z. (55), Mělník