Z nadějné mladé studentky se postupně stávala problémová dívka.
S dcerou Martinou jsem měla vždy dobrý a otevřený vztah. Byla vymodleným dítětem, měla jsem ji až před třicítkou. Dokud chodila na základní školu, svěřovala se mi se vším.
Až kolem patnácti let se začala povahově měnit. Přičítala jsem to problémům dospívání a vzpomínala na to, že i já jsem tehdy mívala s rodiči problémy. Martina se navíc musela vyrovnat se ztrátou zázemí – s manželem jsme se totiž rozváděli.
Najednou byla jiná
Po manželově odchodu jsme s dcerou zůstaly samy. Martina to dost těžce nesla. Dřív byla hodně aktivní, usměvavá, se zájmem o vše možné. Nyní se stala uzavřenou a nepřístupnou.
Snažila jsem se s ní komunikovat, ale moc to nefungovalo. Nikdy neměla problém s učením, ale najednou mi začali volat kvůli její docházce. První ročník střední ekonomické školy ani nedokončila.
Chtěla jsem, aby si s Martinou promluvil manžel, ale ten to odmítl. Dokonce mě obviňoval, že výchovu dcery nezvládám. Zůstávala jsem tedy dál na problémy sama – a ty neustále přibývaly!
Mělo to svoji příčinu
Bála jsem se, že Martina neudělá maturitu. Podařilo se jí to až na druhý pokus. To už mezi námi panovalo dost velké napětí. S hrůzou jsem zjistila i to, že moje dcera bere drogy.
Po střední škole nenastoupila do práce a zdálo se, že bude chtít, abych ji nadále živila.
Jednoho dne se drogami předávkovala a já pochopila, že moje tolerance končí. Martina podstoupila psychiatrické vyšetření. Tam se ukázalo, že za jejím chováním je psychická nemoc.
Dodnes si vyčítám, že jsem s takovou možností nepočítala a nezačala vše řešit dřív.
Dcera dnes pobývá střídavě u mě a v léčebně, podle toho, jaký je její stav. Nikdo mi s tím nepomáhá, exmanžel se ode všeho distancoval. Budoucnost nevidím optimisticky.
Blíží se mi důchodový věk, jsem v jedné domácnosti s dcerou, kterou mám ráda, ale jejíž situaci nevyřeším. Pomohlo by, kdybych si našla trpělivého partnera, jenže pochybuji, že takoví na světě jsou.
Jana P. (56), Ostrava