Začala jsem trpět podivnými stavy, které jsem si nedovedla vysvětlit.

O své zdraví jsem vždy dobře pečovala, takže jsem netrpěla žádnými problémy. Měla jsem vyrovnanou povahu a nic mě netrápilo. Všechno se jednoho dne bezdůvodně změnilo. Najednou se mi začalo zdát, že mě někdo pronásleduje. Pořád jsem měla pocit, že za mnou kdosi stojí.

Zpočátku jsem se vždy ohlédla, ale nikoho jsem neviděla. Jakmile se to začalo opakovat i vícekrát za den, začala jsem se bát, že možná začínám bláznit. Myslela jsem si, že jsem třeba jen přepracovaná, tak jsem na dva týdny odjela do hor. Nepomohlo to.

Můj stav se zhoršoval

Protože ty nevysvětlitelné pocity neustávaly, rozhodla jsem se jít k psychologovi. Prášky, které mi chtěl předepsat, jsem ovšem odmítla. Místo toho jsem se svěřila své kamarádce Ivaně, o které jsem věděla, že se mi nevysměje.

Ivana mi řekla, že to může být opravdu duševní nemoc, paranoia. Druhou možností bylo, že se na mě prý mohla „zavěsit“ nějaká bludná duše. Ať už to bylo cokoliv, chtěla jsem se toho zbavit.

Moje stavy se spíše zhoršovaly, často jsem se při chůzi zastavovala a měla pocit, že mě někdo zezadu uhodí. Ivana mi navrhla, abych místo k psychologovi zašla k léčiteli. Já jsem tomu nedávala moc šancí, ale nakonec jsem kamarádku uposlechla. Netušila jsem, jaký šok tam prožiji.

Obestřel mě ledový vzduch

Léčitel, starý pán, působil příjemně a důvěryhodně. Můj první dojem byl ovšem hned přebit otázkou, kterou mi léčitel položil. Zeptal se mě, jestli vím, kdo se mnou přišel. Vyšlo najevo, že se na mě skutečně „přilepila“ zbloudilá duše.

Měla jsem zajít do kostela, za klid oné duše se pomodlit a poprosit ji, aby odešla. Udělala jsem to ještě téhož dne. V tichu kostela jsem skutečně po modlitbě vnímala, jak mě nejprve obestřel ledový závan vzduchu a po něm přišel obrovský pocit úlevy. Od té doby jsem už onen nepříjemný pocit nikdy nezažila.

Romana S. (60), Ostrava